Vážená paní předsedkyně, milé kolegyně ministryně, milí kolegové ministři, dámy a pánové, vážené paní poslankyně a páni poslanci,

velký mecenáš výtvarného umění, velký Čech a manžel nedávno zesnulé Medy Mládkové Jan Viktor Mládek kdysi řekl - přežije-li kultura, přežije národ. Hned zkraje na příkladě Ministerstva kultury ukážu, jak se vládlo za minulého premiéra Andreje Babiše a jak vážně to s přežitím kultury, a tedy i s přežitím národa, myslela tehdejší vláda, která je dnes opozicí. A budu se ptát, jak vážně to s kulturou, českým národem a naší zemí myslí opozice dnešní.

Tedy začneme pohledem zpátky. Moje ministerstvo, Ministerstvo kultury, spolu s jinými resorty vydává jasné svědectví, jak fungovala Babišova takzvaná evropská politika. Pro domácí obecenstvo se tváří někdy jako proevropský politik, jindy jako největší bruselobijec. Reálně ale nedělám ani jedno, protože nedělám vůbec nic. A tak ani neplním to, co mi už přijatá evropská legislativa stanovuje. Na mnoha ministerstvech tak zůstaly netransponované směrnice, které kvůli prodlení v přijímání hrozí každým dnem přerůst do mnohamilionových či dokonce mnoha desítek milionových pokut ze strany Unie. Pár takových kostlivců jsem po svých předchůdcích na Ministerstvu kultury zdědil i já.

Za příklad mohou sloužit dvě směrnice - o audiovizi a autorských právech, které pocházejí už z roku 2019 a měly být dávno transponovány do českého právního řádu. Nestalo se, v jednom případě nám reálně hrozily mnohé desítky milionů korun, ty se podařilo nedávným schválením zaplašit, ale ještě jednu máme před sebou a tam ten výsledek zatím zcela jistý není.

Za druhé. Současná opozice, konkrétně například pan předseda volebního výboru, obviňuje koalici a mne osobně z toho, že chceme ovládnout Českou televizi a veřejnoprávní média vůbec. Kdyby to nemyslel vážně, bylo by to celkem vtipné. Jenže opozice, koneckonců ústy zde přítomného poslance právě teď, to zjevně myslí vážně. Přitom to byla právě většina v minulé Poslanecké sněmovně složená z dnešních poslanců ANO a SPD a tehdy i komunistů, kdo chtěl zcela ovládnout veřejnoprávní média. Někteří z poslanců je chtěli zrušit, jiní jen takzvaně podřídit vůli většiny. Naštěstí se ani jedno z toho o chlup díky našim obstrukcím nepodařilo. I tak jsou způsobené škody dost velké.

Za třetí. V programovém prohlášení Babišovy vlády byla hromada deklarací a slibů, které ale nakonec zůstaly čistě na papíře. Namátkou připomenu opatření z vládního programového prohlášení, že výše platů zaměstnanců veřejného kulturního sektoru se dostanou na platy, na platovou úroveň zaměstnanců ve školství. Zjednodušení agend žádostí o podporu a její digitalizaci - ani to jsem na své ministerstvu nenašel. Sliby chyby a skutek utek. Ale co, dámy a pánové, považuji za nejhorší, zdůrazňuji, za nejhorší, je to, že v době bezprecedentního ekonomického růstu před covidovou pandemií, kdy pomyslně několik let tekly do státního rozpočtu řeky peněz, zůstala kultura oslyšena, ač i vláda Andreje Babiše měla ve svém programovém prohlášení navýšení výdajů do oblasti kultury, nedošlo k tomu. Tato klíčová příležitost byla promeškána.

Za čtvrté. Za covidové pandemie bezpochyby patřila kultura k nejvíce postiženým. Restrikce spolu se školstvím byly nejširší a nejhlubší. (A?) Když jsem ministerstvo loni před vánočními svátky přebíral, opět v kulturní oblasti byla připravena restriktivní opatření, jakoby právě kultura byla tou jedinou oblastí, která měla přispívat k šíření nemoci covid-19 a ke zkáze, kterou zde tato nemoc vykonala. Nikdy proto nebyly předloženy žádné důkazy, ale téměř dva roky byla kultura těmito restrikcemi drcena. Nám se díky rychlému jednání s novým ministrem zdravotnictví a jeho týmem podařilo toto riziko odvrátit, ale skoro až na poslední chvíli.