V praxi to představuje velký problém. Jednotlivé složky státní správy nemohou informace vzájemně sdílet, ani si je vyměňovat. Díky tomuto „zmatení“ se kdesi v mlhách ztrácí i kýžený cíl. Počítače propojené do sítě, tisíce programů a databází namísto, aby usnadňovaliylidem život, ho dnes většinou všem komplikují. Celkem běžně se tak i v jedenadvacátém věku (paradoxně ho nazýváme informačním:-) setkáváme s tím, že člověk ručně popíše několik různých formulářů, kde vyplňuje jedny a ty samé údaje. S těmi pak jako satelit, třeba několik dnů, obíhá kanceláře. V lepším případě sedí doma u počítače a snaží se zjistit, který úřad vyžaduje zaslání přes datovou schránku, který chce vše ve formátu docx a který umí zpracovat informace jen v pdf...
 
Dnes náš stát, bohužel, nemá dostatečný přehled o tom, jaké informační a komunikační technologie jeho vlastní správa využívá. Neexistuje žádná evidence, ani centrální statistika. Je tedy celkem pochopitelné, že nikdo vlastně vůbec netuší, kolik peněz to vlastně stojí. Nejvyšší kontrolní úřad to v minulosti opakovaně kritizoval a upozorňoval mimo jiné také na obrovskou nehospodárnost. Podle jeho zjištění je vysoce pravděpodobné, že se mnoho IT projektů realizuje dokonce úplně zbytečně. Vzhledem k tomu, že jen ministerstva v letech 2009-2012 vypsala bez výběrového řízení tendry na IT za 21 miliard korun, je tato skutečnost více než alarmující.

Státní IT systémy dnes potřebují především jasnou vizi a jednotnou koncepci. Nezbytně nutná pak je centrální autorita a koordinace systémů na úrovni vlády. Následně je možné rozhodnout jak efektivně využít to, co již existuje a nepouštět se do vytváření něčeho dalšího za spousty peněz Zdaleka ne všechny projekty e-governmentu jsou totiž špatné. Mnohdy jde jen o jejich plnohodnotné propojení a odstranění různých duplicit. Příkladem mohou být základní registry, nebo CzechPOINT. Novou roli by tak mohla hrát třeba i Česká pošta, která by fungovala kupříkladu jako servisní organizace státu pro IT. Garantovat a řídit by mohla bezproblémový chod datových center, případně by zajišťovala standardy při nákupu softwaru a hardwaru.

Jako příklad správné elektronizace státní správy se často zmiňuje Estonsko. Přes jeden portál se tam dá zařídit téměř cokoli. Od této mety jsme na míle daleko. Abychom se alespoň přiblížili, potřebujeme jasný, efektivní a srozumitelný systém, který je funkční, nemá nákladný provoz a je bezpečný jak pro úřady, tak pro občany. Systém, který je navíc otevřený změnám a je schopný pružně reagovat na budoucí technické i věcné požadavky doby. Jen tak je možné předejít tomu, abychom nebyli (tak jako kdysi babylóňané) „zmateni“ na nové informační dálnici.