Děkuji. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, protože jsem byl osloven, nepřímo, panem poslancem Grebeníčkem, chtěl bych tady vysvětlit to, co jsem měl říci 24. října na tom zmíněném semináři. Pokud si vzpomínám, tak už jsem se tady k tomu při interpelacích jednou vyjadřoval.

Na tom semináři jsem řekl, že čistě ekonomicky, kdybychom vzali jenom ta čísla, bychom mohli být jednou ze spolkových zemí. Pravděpodobně chybným přepisem nebo tím, že to někdo špatně slyšel, tak někdo napsal, že jsem řekl teoreticky. Chápu, že slova ekonomicky a teoreticky znějí čistě foneticky podobně. Tak jenom tady vysvětluji, že jsem neřekl teoreticky, ale ekonomicky. A na tom také trvám.

Ale jestliže mám možnost se k této otázce vyjádřit, jak víte, párkrát jsem to také zmiňoval, pocházím z rodiny, která velmi osobním způsobem nesla na svém těle ty hrůzné zločiny nacionálního socialismu, ale také komunismu. To znamená, že jsem nejenom studoval nějaké teoretické zprávy, nebo čerpal řekněme z tisku, ač ten dobový je také zajímavým zdrojem. Ale například onen můj strýc Jiří Brady, který byl tak medializován, na své levé paži stále ještě nese číslo z osvětimského pekla, které přežil. A nebyl jediný z naší rodiny. To znamená, že já jsem měl a mám dodnes možnost hovořit s lidmi, kteří prožili to, o čem tady hovoříme. A jsem opravdu uvědomělým zastáncem dialogu a smíření. Nesmí se zapomenout. To jsou zločiny, které se staly a jsou nepromlčitelné.

Ale patříme do rodiny evropských národů. A nejsme jedinou zemí, která se s dědictvím nacismu musela vyrovnávat. Podívejme se na to, jak vyrovnání proběhlo mezi Francií a Německem, mezi Holandskem a Německem, mezi Dánskem a Německem. Já jsem od roku 1997 na základě deklarace, jejíž podpis příští rok už bude slavit 20. výročí, tak jsem byl tehdejším svým úctyhodným předchůdcem Pavlem Tigridem pozván, abych se )účastnil práce koordinační rady česko-německého diskusního fóra, kde zasedám dodnes.

A jedním z centrálních projektů tehdy této rady bylo srovnání právních předpisů jednotlivých evropských zemí, jak se vyrovnávaly s otázkou nacistů, Němců, kolaborantů. Jednoznačně z tohoto srovnání vyplývá, že země, které se po druhé světové válce rozhodly jít cestou svobodného a demokratického vývoje, tuto otázku řešily optikou politickou. Tedy, kdo se provinil, kdo kolaboroval s nacisty, byl po právu potrestán bez ohledu na svůj etnický původ. Zatímco země, které se staly součástí sovětské mocenské zóny, šly optikou etnickou, tedy bez ohledu na osobní vinu či nevinu, kdo byl původu německého, případně na území Československa maďarského, byl postižen.

A to opět mohu dokumentovat na základě vlastní rodiny, kdy někteří moji příbuzní, německy hovořící Židé, kteří přežili nacismus, byli po válce odejiti jako takzvaní sudetští Němci, do závorky naštěstí pro ně do západního Německa.

To, co zde pan premiér zmínil, chci podtrhnout. Nelze dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost. Když máme na mysli nacisty, je špatně říkat Němci. Ano, většina sudetoněmeckého obyvatelstva, nebo oni sami ještě před sto lety by asi nerozuměli tomu, co se tím myslí, prostě německého obyvatelstva z Čech, Moravy a Slezska, bohužel na základě strachu a později i teroru se přidala k této nacistické propagandě a i politicky se organizovala, ale nemalé procento z nich, hned v roce 1939 to bylo kolem 20 tis. lidí, jak už tady zaznělo, bylo nacismem postiženo.

K tomu, co zde pan poslanec Grebeníček řekl ohledně zajatců, kteří pracovali ve službách církve v Německu. Nespecializoval jsem se na tuto otázku, ale přece jen jsem o ní něco četl a slyšel. Vím, že některé církevní instituce v té době úmyslně chtěly zaměstnávat zajatce pro, aby jim usnadňovaly velmi těžký osud a také jim bylo za to po válce poděkováno, stejně jako celá řada židovských rodin byla díky vstřícnosti například klauzurních klášterů zachráněna. A to nejenom na území Německa, ale i na území některých jiných zemí nacisty nebo fašisty ovládaných.

Zase bych zde mohl hovořit na základě zkušeností z vlastní rodiny, kdy moje babička před svým uvězněním zachránila jednu židovskou holčičku, která po uvěznění mé babičky našla azyl v katolickém klášteře a válku přežila.

Koncentrační tábor Dachau byl kromě tábora pro německou protifašistickou opozici založen také jako koncentrační tábor pro duchovní. Bylo tam tisíce duchovních nejenom z Německa, ale i území tehdejšího Československa. Bohužel se tam děly tak strašné věci, že na Velký pátek nacisté křižovali některé kněze - každý rok. To bylo strašné krvavé divadlo. Nechci tady o tom mluvit, dovedete si to představit. Možná je zajímavé, že právě z úst komunistických poslanců tady zaznívají tyto teze, protože například dva významní vězni z Dachau, pozdější kardinálové Josef Beran a Štěpán Trochta, se stali po druhé světové válce poté, co se komunisté u nás dostali k moci, opět oběťmi tentokrát komunistických represí. Stejně jako po roce 1948 řada československých vojáků, kteří bojovali proti nacismu v řadách například britské armády, letectva byla vězněna spolu s nacistickými válečnými zločinci ve stejných celách. To jsou také svědectví, která vypovídají o tom, jaký vztah komunistický režim měl k vyrovnání se s vlastní minulostí.

Já tady volám po smíření, přátelství, dialogu bez zapomínání v duchu Davida Ben Guriona, který v tomto smyslu vystoupil už v 50. letech v Bundestagu a hovořil o tom, že je třeba se dívat do budoucna. Znovu říkám: nesmíme zapomínat, ale je třeba rozlišovat a žít v současnosti, ne v minulosti.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ČSSD, ANO a pravé části sálu.)