Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, bezesporu je Kosovo jedno z nejnešťastnějších teritorií celé Evropy, které bylo dějinami obzvláště postiženo. Tím, že leželo na Balkáně, od nešťastné bitvy na Kosově poli (nesrozumitelné) na den sv. Víta před dlouhými staletími toto území bylo boji mezi Turky, Srby, Turky a křesťanskými vojsky, císařskými atd. vždy obzvláště postiženo. Opomeneme-li minulá staletí, o kterých by bylo možné dlouho vyprávět, musíme zjistit, že poté, co v balkánských válkách před první světovou válkou Kosovo bylo předáno srbskému království, které ho dobylo, tak se samozřejmě Srbové snažili toto teritorium, prastaré srbské teritorium, kde původně sídlil také srbský patriarcha atd., zase vrátit srbskému obyvatelstvu.

To tam sice vždycky sídlilo, ale postupně, během staletí, velmi oslabilo. Na druhé straně tam narůstal podíl albánského obyvatelstva, které tam bylo také, samozřejmě, od začátku. Na řečené slavné bitvě na Kosově poli byly jak srbské, tak albánské oddíly, které bojovaly proti Turkům.

Za království SHS a později Jugoslávie tedy samozřejmě tu vládl prospěch Srbů. Pak vypukla světová válka. A - jak známo - Mussolini ve své dobyvačnosti, ješitnosti a citu(?) - bylo nepodstatné - si nechal přidělit k válečné kořisti Itálie též Kosovo pole. Spojil to s vlastí Albánií, kterou delší dobu ovládal, což vedlo zase k dalšímu nárůstu albánského obyvatelstva na Kosovu, poněvadž během války se mnoho lidí z Albánie přestěhovalo do Kosova.

Po druhé světové válce to bylo zase opačně. Srbský ministr vnitra, tehdy ještě jugoslávský, Rankovič, zavedl obzvláště tvrdý a tuhý režim v Kosovu. Tentokrát zase v prospěch Srbů. Přeháněl to tak, že i maršál Tito ho potom musel odvolati. A přišel s celkem rozumným nápadem - vyhlásit autonomní území. Rozdíl mezi autonomním územím Kosova a jugoslávskými svazovými republikami byl v podstatě velmi malý, v zásadě ale zůstalo Kosovo právě součástí Srbské republiky.

Tato autonomie si vedla velice dobře. Vznikly vysoké školy a všechno možné na kosovském území, také jistý průmysl. Nicméně, na konci Titova režimu a především po jeho smrti, když jeho autorita chyběla, začal zase obrácený tlak, totiž - Srbové v Kosovu zažili jistý útlak. Já jsem tam tehdy v 80. letech byl. Pamatuji si ještě na stížnosti různých sedláků, především v Kosovu, kteří bydleli ve vesnicích spolu s Albánci. Někomu se zapálil chlév, onomu barák, ten chasník dostal nakládačku nebo něco jiného nebo kráva byla otrávena. Krátce a dobře - stěžovali jim tam život.

To se vystupňovalo tak, že opravdu potom už se Srbové obávali. Vedlo to k slavné návštěvě Miloševiče právě na Vidov dan v Kosovu, kde měl větší proslov a řekl, že už se nikdy nestane, že Srb bude v Kosovu zbit. Vedlo to zase k zavedení velmi tuhé diktatury, kde UDBA, tajná policie srbská nebo jugoslávská tehdy ještě, vládla v Kosovu. Já jsem tam tehdy byl. Setkával jsem se jak s lidmi z kosovácké strany, kteří byli zbiti UDBAou a měli pořezaná záda a ukazovali, co s nimi tajná policie ve svých sklepích udělala, tak s nešťastnými Srby, kteří byli vyhnáni svými sousedy ze svých vesnic.

Výsledek tuhé diktatury víme také. Ve Švýcarsku byla založena UCK, Kosovská osvobozenecká armáda. Ta jako mnohá z takzvaných osvobozeneckých armád ve třetím světě nebo partyzánských oddílů také v Evropě, řekněme, se neštítila nejrůznějších metod jak ve válce, jak si opatřit peníze.

Jak známo, vývoj vedl k tomu, že kruté zacházení armády jugoslávské, vyhnání kosovských občanů ze svých vesnic vedlo k pobouření po celém světě, k zásahu a porážce prezidenta Miloševiče a prakticky se Srbsko muselo Kosova vzdát.

Proč jsme to uznali? Velmi jasné. Ačkoliv jsme byli jednou z pozdních evropských zemí, které vůbec Kosovo uznaly - většina evropských států už nás v tom kroku předešla - základní fakt byl, že podle mezinárodního práva nová vláda Kosova splnila požadavky na uznání nezávislého státu. Tento stát byl po celém svém teritoriu novou autoritou ovládán. Bělehrad tam už žádné moci neměl. Nemohl možnost vládnutí vykonávat. A konec konců se tam také uskutečnily svobodné volby, které zvolily nové strany a novou reprezentaci kosovského obyvatelstva.

To nás vedlo k tomu, že vzhledem k tomu, že požadavky mezinárodního práva na uznání nového státu nebo také nové vlády byly dané, jsme Kosovo jakožto samostatné uznali. Nesmíme zapomenout, že v té době jsme také měli spoustu našich lidí tam činných a bylo prospěšné, abychom se mohli podílet na řídícím výboru, čímž jsme také mnoha srbských obcím mohli pomáhat.

Dneska ještě je Kosovo sice menšinou států na světě uznáno, ale převážnou většinou všech evropských států Kosovo uznáno je. Neuznávají ho pouze státy, které buď mají obzvláštní vazbu se Srbskem, ale především ty, které mají tak velké a silné menšinové problémy samy, že se obávají jisté separace nějakého jejich území. Tak z tohoto důvodu Kosovo neuznávají.

Co se týká politické reprezentace Kosova. Vím a čtu literaturu i nadále o této oblasti, politické články, znám všechny výtky a výčitky, které se vůči kosováckým politikům objevují. Dokud není předložen důkaz, dokud v Haagu nebo někde jinde není proveden proces s důkazním řízením, že tyto zločiny byly vládními činiteli Kosova činěny, tak mě to může zajímat jako politického pozorovatele, jako soukromou osobu, jako ministra zahraničí České republiky.

O tato jednostranná svědectví se nemůžu opírat.

Beru je na vědomí a sleduji se zájmem, jestli se v těchto věcech něco bude dít, jestli bude vznesena obžaloba u Mezinárodního trestního soudu v Den Haagu. Ale dokud to vše se neděje, tak je velmi obtížné být - pro mě - v této situaci aktivní.

Co se týká dalšího vývoje Kosova. Řekl bych, že jako ve spoustě států na světě, především těch, které jsme my nazývali trochu přezíravě třetí svět, bude vývoj asi ještě delší dobu neodpovídat plně představám, které jsme si snad v Evropě podle švýcarského nebo skandinávského vzoru udělali. Bude ještě velmi obtížné, než bude právní stát všude nejenom v teorii, nýbrž v praxi, než všechna zákonná opatření na ochranu menšin, nejen srbské - jsou různé odlišné menšiny jako romské, turecké atd. v Kosovu - budou také provedena v praxi.

Na papíře to je, podle Ústavy, která byla sepsána, patřičné články v Ústavě Kosova jsou, ale ovšem co je na papíře je jedna věc, ta praxe je druhá věc.

Nicméně musíme podle všech zpráv říci, že přece jenom se částečně situace vylepšuje. Ne, že by byla perfektní, ale pomalu pracuje k lepšímu. Bezesporu také volby časem přinesou lepší vývoj, neboť já nejsem takového přesvědčení, že nějaký národ je neschopný pro demokracii - jestli jsou to Češi, Srbové nebo Albánci - jsou zhruba stejně inteligentní, mají stejně málo nadání pro demokracii. Takže jenom čas umožní, že jim volby umožní, že vyrůstá nová generace s lepšími informacemi atd., která zlepší situaci.

Ten hlavní problém Kosova ovšem je nesmírná chudoba. Nezaměstnanost tam ve skutečnosti je nad 50 %, hlavní příjem Kosova byl už za jugoslávské doby - bodejť teď - byli dělníci, kteří pracovali ve Švýcarech, v Rakousku, v Německu atd., a posílali svým rodinám peníze - to je jedna z dobrých vlastností kosovského obyvatelstva, ten silný rodinný cit, že opravdu ty peníze opravdu byly posílány domů. Proto ono množství malých domečků, které je vidět v Kosovu, když tam přiletíte, podíváte se, kolik nových budov tam vzniklo.

Dokavad se nepodaří vybudovat v Kosovu samotném jistý průmysl, jisté možnosti výdělku tam, otevřít doly atd., tak to samozřejmě ta bída bude pokračovat a z bídy pocházejí nejrůznější sociální problémy i poměrně silná kriminalita, i to, že gangy, které mají své kořeny v (?), tak ty působí v jiných zemích ve Střední Evropě. A když tu bídu tam vidíte, tak se tomu také nedivíte.

Jediná cesta ven z toho všeho je, že doufejme, co nejdřív Kosovo bude včleněno do Evropské unie, poněvadž potom také hranice vůči Srbsku nebo Černé Hoře nebo jiným zemím, nebo Albánii nebudou hrát takovou roli, jako dnes, tím také to vyhrocení nacionalizmu ustane a hlavně tam přijdou investice. Vzpomeňme si na naše vlastní dějiny v devadesátých letech - teprve, když bylo jasno, že vstoupíme do NATO a staneme se členy Evropské unie, tudíž mezinárodní kapitál se cítil jistý, přišly velké investice tehdy do České republiky. To stejné se stane na Balkáně. Teprve když - a to je nepřetržité snažení české diplomacie, aby celá oblast západního Balkánu, ať je to Chorvatsko či Srbsko, ať je to Albánie či Kosovo, ať je to Makedonie, musí vstoupit do Evropské unie. To obrousí nacionalizmus, to poskytne možnosti hospodářského vývoje, výdělku, a tím mnoho problémů, které tam existují, zanikne.

Děkuji mnohokrát.

Více:
Ohlídal (ČSSD): Je velmi nepříjemné, že ČR uznala stát, v jehož čele stojí zločinci a vrahové

##PROFIL ##