Dobrý den, dámy a pánové. Ale tady asi, i když to není moje téma - sociální politika, tak já v téhle novele asi skutečně vidím za sebe příležitost něco mimořádného udělat. A pokud by se nám to povedlo, tak mi to připadá docela velkolepé. Jak říkám, není to téma, kterému bych se profesionálně věnoval, ale já téhle novele a především na tom opatření, kterým by se ocenilo to, že někteří lidé věnovali svůj život výchově a péči o děti, já to vidím jako docela mimořádnou událost, protože já si nepamatuji, že bychom v minulosti něco takového přijali. Vysvětlím to.

My tady vlastně poprvé oceňujeme, že někdo omezil svou kariéru a vzdal se řady věcí - nejenom mzdy a měl nižší plat, ale vlastně změnil i svůj život proto, aby se věnoval obnově života. Je to vlastně něco, co má takové téměř biblické rozměry, a já si myslím, že v této podobě jsme to ještě nikdy takto neschválili, protože rodičovské příspěvky nebo přídavky na děti, to je něco jiného. Já to vím z vlastního života, protože než se narodil starší brácha a já sám, tak vlastně máma pracovala na chirurgii v nemocnici a vzhledem k tomu, kolik let s námi strávila, tak se už nikdy vlastně nevrátila na tu úroveň, řekněme, na které byla předtím, než na tu mateřskou odešla. A to není jenom - máma už nežije, ale mám přítele, kterému se stalo, že mu těžce onemocněla žena, takže se musel začít starat o děti, on mi říkal, co to znamenalo pro jeho profesi. Už nemohl jet na školení, nemohl na sebe brát žádné odpovědnější úkoly, vlastně žádné přesčasy, tak si zvykli na to, že s ním nepočítají, a úplně to změnilo jeho život. A přitom ten dotyčný opravdu se věnoval tomu, co je zcela zásadní, obnově této společnosti.

Tady zaznělo od toho stolku, že není spravedlnosti a že těmi dílčími změnami to nezměníme. Já si přesto dovolím tvrdit, že pokud bychom tohle schválili, tak ten dopad toho je obrovský. Samozřejmě, že to nejenom na ženy. Ono to týká, pokud vím, více než sto tisíc mužů. Ale vezměte si, tady třeba bylo řečeno, že si ty děti vychová, tak ony potom mu to vrátí. Víte, já si myslím, že to je trošku zjednodušená představa. Dneska mezi penzisty máme 60 % žen. Vezměte si, kolik je tam osamělých žen. Dobře víte, že ty důchody těch žen jsou o hodně nižší, asi tuším o 2 300 korun než mužů. A ty ženy často, které tedy vychovaly ty děti a obnovovaly život v této zemi, tak dneska patří opravdu k těm nejchudším. A já si úplně jednoduše představím, že pro obrovské množství z nich, těch pět set nebo tisícikoruna, jestli to bylo jedno dvě děti, je dneska velká věc. Oni to sledují podle mě s velkou pozorností. Jim to opravdu pomůže. Já vím, že nezjednáme spravedlnost, to nedokážeme, ani bychom byli nejlepší poslanci, ale tahle pomoc, a poprvé to děláme takovýmto způsobem, já si myslím, že opravdu bychom nenašli příklad, že bychom takto ocenili to, že někdo svůj život směnil za tu péči o děti s větším, lepším úspěchem, protože výchova je nevyzpytatelná, to víme, ale v souhrnu to byla obrovská práce. A my tady poprvé dáváme najevo, že oceňujeme zásluhy jinak, než jenom úzké chápání práce nebo nějaké úspěšné finanční operace. My říkáme, to je také něco, co tu bylo odvedeno a co má pro nás obrovskou cenu, a my aspoň toto dáváme najevo těm, kterým často - jako nespoléhejme na to, že jim ty děti vždycky vrátí všechno, co jim patří. Někdy to ani třeba nejde.

Takže já jsem přesvědčen, že ta pomoc vlastně není tak veliká, ale my tím poprvé symbolicky, ale vlastně nakonec konkrétně dáváme najevo, že si tohohle ceníme a že to je něco, co má pro budoucnost obrovský význam. Proto mi to připadá docela velkolepé, kdybychom to schválili, a přál bych si, abychom se na tom shodli. To mě na tom návrhu osobně nejvíc oslovuje. (Potlesk poslanců ČSSD.)