Začátky bývají většinou vzrušující: vzájemná chemie, láska, dítě. Někdy to jde hopem, jindy mívá epizoda s dítětem delší stopáž. Nakonec se to podaří a miminko je tu. Alelujá! Jenže pak se to kupodivu zasekne. Krizi vystřídá úprk jednoho z rodičů a po vzrušení už není ani památky.

Jeden z rodičů zůstává na všechno sám. Na vlastní emoce, na péči o dítě, na vydělávání peněz. Obzvlášť těžké to je, když „rodič uprchlík“ neplatí alimenty. Dokážu si představit, že podat trestní oznámení na svého ex, kterého jsme kdysi milovali, a se kterým máme dítě, co milujeme nejvíc na světě, vyžaduje v jediném okamžiku obrovskou dávku síly a pragmatismu.

Jenže když jeden rodič selže, druhý to musí dorovnat. Protože to našemu společnému dítěti dlužíme. A proto je tady pomoc od státu: zálohované výživné. Zákon, který dětem vytrhne trn z paty, aspoň částečně zahojí jejich rány, a který dnes projednáme na koaliční radě.