Když jsem viděla Titanic, bylo mi asi 16. Tenkrát jsem tu scénu přešla s bohorovným klidem, že tohle všechno už je přece dávno vyřešené… Můžeme si vzít, koho sami chceme nebo se koneckonců vůbec brát nemusíme. Až když jsem pak začala studovat a později pracovat a zjistila, jak těžké je pro běžnou rodinu sladit práci a péči o děti, došlo mi, jak to Rosina matka myslela.

Pánové prominou, ale jsou to většinou ženy, které jsou téměř po celý život limitovány péčí o dítě. Jsou to ženy, od kterých společnost stále automaticky očekává, že budou na mateřské, rodičovské a ošetřovném, když je dítě nemocné. Že budou chodit s dětmi k lékaři, na rodičovské schůzky, že se budou starat o nákupy dětského oblečení a školních potřeb a pak šup do důchodu, aby mohly mladým hlídat děti. Jsou to častěji ženy, které se musí alespoň na čas vzdát svých koníčků. Zatímco mužů se při pracovních pohovorech nikdo neptá, jak to budou řešit s dětmi, ženy tuhle otázku pořád cítí i nevyřčenou. Při výběru zaměstnání většina žen řešila, jaká tam bude pracovní doba, jestli stihne vyzvednout děti ze školky, jestli to není moc daleko od domova… Matka, která dá dvouleté dítě do dětské skupiny, je odsouzena jako krkavčí. Jsou to častěji ženy, které zůstávají v roli samoživitelky s dítětem a dluhy na krku, a společnost jim to dá ještě takříkajíc sežrat, že si za to samy můžou, protože si špatně vybraly chlapa.

Vím, zevšeobecňuji. Společnost se vyvíjí, daleko více zaměstnavatelů je vstřícných, daleko víc mužů se zcela samozřejmě dělí se ženou o péči o děti i o domácnost, daleko víc mužů chodí na „mateřskou". Stát je tu od toho, aby rodičům slaďování práce a rodiny usnadnil. Nedávno jsem podpořila návrh na rozšíření otcovské dovolené. Čerství tatínkové ji budou moct čerpat až dva týdny místo jednoho. Prošel náš návrh na flexibilní pracovní úvazky (sdílená místa), dětské skupiny budou pro rodiny finančně dostupné, máme vyšší rodičovský příspěvek, rozšířený přídavek na dítě, náhradní výživné… Stále to není dost, ale pořád se posouváme k lepšímu.

Tak proč to vlastně všechno píšu? V pátek se ve Sněmovně odhlasovalo výchovné – pětistovka za každé vychované dítě k důchodu navíc. Někteří mě možná sledují na sociálních sítích a vzpomenou si, že jsem to okomentovala, že se mi splnil životní sen! Kromě milých reakcí jsem se pochopitelně na sociálních sítích dočkala i těch výsměšných. Ale ty mi nevadí. Ženy, které vychovaly děti, jsou po celý zbytek života trestány. Menší šancí na „lepší“ práci, menší šancí na osobní rozvoj, nižší výplatou, a nakonec nižším důchodem. Finanční ocenění za péči o děti ženám dlužíme!

Muži mi snad odpustí, že jsem je upozadila. Jsou to prostě v drtivé většině ženy, které se starají o děti. Ale nebojte! Na výchovném je skvělé, že ho může k důchodu dostat i muž, pokud to byl on, kdo více pečoval. Na výchovném je skvělé, že ho dostanou od přespříštího roku ženy nebo muži, kteří už v důchodu jsou, i ti, kteří do něj teprve půjdou. Na výchovném je skvělé, že konečně stát uznal, že péče o děti je zásluha! Hlavní hrdinka ze zmiňovaného filmu by řekla, že je to fér. A já s ní souhlasím. A co vy?

Převzato z profilu.