To je 130 procent předpokládané průměrné mzdy vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v České republice.

Proč to ujištění? Protože jsem zaznamenala novou vlnu výhrad ke kariérnímu řádu. Jejich společným jmenovatelem je tvrzení (nedoložené, protože nedoložitelné), že jeho zavádění půjde na úkor odměn a osobního ohodnocení učitelů, tedy že finančně z tohoto opatření nebudou mít v podstatě žádný užitek.

Chci jasně říci, že to je nesmysl. Jeden z mnoha, které jsou kolem školství zvláště v poslední době soustavně vymýšleny. Kdo sleduje vývoj platů v oblasti základního a středního školství a není zároveň raněn politickou slepotou, musí uznat, že nyní se věci konečně pohnuly vpřed. Opravdu pohnuly – ne, že se tam nebo onde najde jedno nebo dvě procenta, ale že se platy opravdu významně zvýšily.

Hovoříme stále dokola o tom, jak by mělo být učitelství ceněnou profesí. Skoro bych se vsadila, že naprosto všechny vlády této země od roku 1993 měly školství mezi svými prioritami, ale sliby se jaksi z nejrůznějších důvodů nenaplnily. A teď, když opravdu výrazně zvyšujeme platy pedagogů, ozývají se hlasy, že je to zvýšení vlastně malé a že učitelé mají dostat okamžitě daleko víc. Nemohu nepřipomenout, že řada politiků, kteří to říkají, se v minulosti podílela na vládě a měla příležitost věci měnit. Tak proč to všechno nechali až na nás?

S kariérním řádem je to podobné. Diskuse o něm trvá prakticky čtvrt století a jako o úkolu pro nejbližší dobu se o něm mluvilo asi tak dvacet let. A teď, když je konečně na stole, je slyšet hlasy, že to je zbytečná administrativní zátěž, že vlastně žádný kariérní řád nepotřebujeme.

Předložený kariérní řád je však vyváženým kompromisem mezi představami pedagogů, požadavky ekonomů, vizemi akademiků a doporučeními odborníků na personalistiku a osobní rozvoj. Je koncipován jako jednoduchý, přehledný a administrativně minimálně náročný systém profesního postupu. Zároveň je z mého pohledu klíčové, že kariérního postupu není možné dosáhnout navštěvováním nekonečného množství seminářů či školení, ani nesouvisí s počtem diplomů za účast. Nastavení systému je v tomto jednoznačné – jde o skutečné praktické pedagogické výsledky, o schopnost naučit, zaujmout, dokázat přivést žáky a studenty k látce a k zájmu o předmět. K zařazení mezi vynikající učitele se nelze dostat splněním formálních kritérií. Je pouze možné se k němu úspěšně a v tom nejlepším smyslu slova „proučit“.

Osobně pokládám za jeden z nejdůležitějších prvků kariérního řádu obnovení (a v podstatě povinnost) podpory začínajících učitelů ze strany zkušených kolegů. To je praxe, která po mnoho let existovala, ale postupně umírala a předchozí vlády ji nechaly padnout zcela.

My zavádíme odměny pro uvádějící učitele a definujeme základní parametry pro jejich činnost. Jinak je vše v kompetenci ředitelů a samotných učitelů. Nechtěli jsme vytvářet nějaké kvantum přesných pravidel, ale právě jenom definovat a finančně zajistit prostor pro pomoc začínajícím učitelům.

Přesto se objevují výtky, že všechno chceme přesně plánovat, určit mantinely, brát kompetence ředitelům a předávat je ministerstvu – jsou to opravdu nesmysly. Smutné na tom je, že se problematika školství stává prostorem politického boje, že se odborné racionální diskuse mění na vzájemné překřikování, ve kterém vítězí ten, kdo má silnější hlas a větší prostor v médiích – i když mu třeba nejde vůbec o děti, o studenty a o školství, ale jen a pouze o počet preferenčních hlasů. No, nevadí. Náš cíl zůstává jasný.

Psáno pro blog.idnes.cz