Pan premiér Andrej Babiš chce z Unie získat na boj s krizí více miliard. Nestačí mu ty stovky miliardy, které bychom dostali z "normálního víceletého rozpočtu EU". Pan poslanec Alexandr Vondra zase chce, aby Unie garantovala, že se nám podaří zbavit se uhelných elektráren, a tedy přestaneme si devastovat přírodu a ničit naše zdraví.

Oba pánové nepatří zrovna k zastáncům EU (pan premiér před Unií sliboval chránit své voliče, pan poslanec zase Unii označil jako něco, co "umírá z únavy, z nedostatku ideálů" a pár let předtím to chtěl "Evropě osladit"). To jim nebrání chtít třeba více peněz od ostatních členů Unie, buďto "jen tak", anebo "na řešení našich problémů".

Mimochodem, od našeho členství do konce minulého roku jsme z rozpočtu EU získali o více než 800 000 000 000 korun (slovy 800 miliard) více, než do něj zaplatili (a pár z těchto miliard zvýšilo bohatství Andreje Babiše osobně, což ale unijní plán nebyl). A i díky unijním penězům (a zejména díky přístupu na unijní trh) se naše země ve standardním ukazateli bohatství (GDP na hlavu v paritě kupní síly) dostala na 92 % unijního průměru (a předstihla tak v roce 2019 Španělsko).

Přístup k Unii, že je to "kasička na peníze" pro nás, nebo něco, co má řešit naše problémy (které jsme si způsobili), je nejen nedůstojný naší pozice středně bohaté země EU, ale také neudržitelný. Naše Unie může fungovat jen tehdy, když z ní nejen dostáváme, ale také jí (tedy ostatním) něco dáváme. A já docela marně dumám nad tím, co by třeba tito pánové chtěli "Unii", tedy ostatním zemím, dát pro to, aby naše společenství bylo lepší. Pro nás i pro ostatní. O tom, že by toho hodně chtěli dostávat, ale nepochybuji.