Na Slovensku propukla politicky vyvolaná energetická krize. Její prapůvod je samozřejmě nutné hledat v Moskvě, ale dnešní slovenské trable jsou především "domácí". Snaha dělat sociální politiku prostřednictvím (nejasných) příkazů firmám, za kolik mají výrobky prodávat, je podle mne špatná cesta. Účet za sociální politiku má platit hlavně stát a peníze si na to zajistit daněmi.

Nedivím se, že slovenský hlavní výrobce elektřiny její velkou část prodal. Je totiž racionální prodávat "postupně" a rozkládat dopad změny cen na hodpodaření firmy. Pokud by dnes tamní vláda chtěla přikázat prodej již "prodané" elektřiny (jedno zda fyzicky nebo před deriváty) znovu za nízkou cenu, výsledkem může být až bankrot výrobce.

Pozoruhodný je také nápad, že krizi na Slovensku mají vyřešit další unijní miliardy. Jako by jich obě naše země, které jsou na tom s přísunem peněz z EU dost podobně, dostávaly již tak málo (do konce dekády odhaduji přísun přes 1 000 miliard korun z unijní kasy, zatímco opačným směrem vyšleme cca 40 % této částky). Energetické krizi čelí prakticky celá Evropa, přeposílání peněz z jedné země do druhé ji zcela určitě nevyřeší. 

Přístup, který navrhuje Evropská komise, a po kterém volá řada politiků (včetně mnoha mých kolegů), stojí zejména na přerozdělení mimořádných daňových příjmů a menších zásazích do trhu. Zcela zásadní je posílení fungování energetického trhu napříč EU, které umožní dostup k levnější energii v celé Unii (a podpoří nejefektivnější investice). Lepší nápad, který by mohl fungovat a nenapáchal více škody než užitku, jsem neslyšel.

Právě slovenský chaos, který může reálně ohrozit bezpečnost dodávek, nikoliv kvůli chování Kremlu, ale kvůli kombinaci populismu a diletanství, ukazuje na vysoká rizika jiných cest.