20 let našeho členství v Evropské unii mimo jiné znamená, že v naší společnosti již žije jedna generace, která se do ČR – člena EU, narodila. Bez nadsázky platí, že rozhodnutí zemí Unie, v jejích samotných počátcích spíše úzkého exkluzivního klubu, o tom, že mezi sebe „vpustí“ (nejen) země postkomunistického bloku, nebylo vůbec samozřejmé.

Není pochyb, že počátkem 90. let některými politiky navrhované „třetí“ cesty, vedoucí k nečlenství zemí, jako je ČR v EU nebo NATO, by měly pro naši zemi, ale i Evropu katastrofální důsledky.

Zatímco dnes jsme ve společenství zemí, které se jasně a faktickými kroky staví proti zvěrstvům typu ruské agrese na Ukrajině, a tyto země jsou tedy „nepřáteli“ Putinova Ruska, v „nečlenském“ scénáři by nás Kreml pasoval bezesporu do pozice jeho „kořisti“.

Ukotvení ve světě pevných a jasných dohod, světě, který stojí na pravidlech a vládě práva, jsou bezpečnost či solidarita, které jsou našemu uskupení tak vlastní, mnohem větším benefitem než jasné ekonomické přínosy, které členství provází.

Když vidíme mnoho věcí, které se během desítek let od pádu komunismu úplně nepovedly, uvědomujeme si, že jsme mohli "dosáhnout asi i více“. Nesmíme ale zapomenout, jak obrovsky se život v naší zemi změnil k lepšímu.

Prokazují to jasně makroekonomická data, ale hlavně zlepšení kvality života zahrnující lepší ochranu lidských práv včetně menšin, krajiny a přírody či třeba vzdělání a sociálních služeb.

Stojí před námi velké výzvy. Nejen vrátit naši ekonomiku zpět do první ligy, ale též zajistit udržitelné fungování státu či zajistit náš díl na ochraně klimatu. V tom všem nám naše členství v EU pomůže, ale nesmíme zapomenout, že i naše Unie se v dalších 20 letech musí změnit, neb se mění celý svět. V této změně musíme hrát aktivní roli, a pomoci tak udělat naši společnou Unii pevnější, soudržnou a funkční. Tak, aby i ona pomohla dělat i nadále z našeho kontinentu skvělé místo pro život.