Otázka, která se nabízí, je ta, zda není i někdo jiný zodpovědný za jeho osobní tragédii (která mohla být znásobena tragédií nevinných lidí, pokud by se mu podařilo vlaky vykolejit).

Co ho tedy k jeho činu vedlo? Jisté je, že hlavní roli hrál strach. Strach z „uprchlíků“ který se spojil s představou, že do Evropy „přišli muslimové, kteří nám zde nastolí novou světovládu plnou zabíjení a násilí“. Strach, který plyne z informací z řetězových e-mailů plných poplašných zpráv, strach podporovaný informacemi z některých médií či strach, který záměrně, k vlastnímu prospěchu, přiživovali mnozí politici. 

Doložit to, jak tento proces probíhal, není složité. Příkladů je dost. Počínaje od mnoha výroků presidenta republiky Zemana, přes rozhodnutí jedné z komerčních televizí presentovat toliko negativní zprávy o uprchlících, až po chování politiků, kteří oslovují jen zlomek společnosti, kteří vlastně na těchto tématech vybudovali svou pozici (jako v případě SPD).

Vůbec nezpochybňuji, že stovky tisíc lidí, mnohdy zbídačených válkou, pocházejících z jiné části světa, s jinou kulturou a často vyznávající i jiného Boha, kteří do Evropy najednou v chaosu plném období přišli, v mnoha Evropanech vyvolaly strach, či jen nejistotu. Nelze se tomu divit ani to kritizovat.

Ale nejsem si vědom případu mnoha jiných zemí, kde se tak pevně vytvořilo spojení mezi slovy uprchlík a terorista či muslim a nepřítel. Snad již dnes víme, že to je zcela špatně. Že princip kolektivní viny či posuzování lidí dle barvy kůže či náboženství je zcela zavádějící a otvírající cestu k obrovským trablům. Ale u nás se mu neobvykle dařilo. A zásluhu na tom mají podle mě konkrétní lidé a jejich konkrétní činy, které ve vypjaté době společenské vnímání, v dané situaci logicky tápající, zásadně posunuli. Od pochopitelné obavy někdy až do iracionální hysterie (to vše píši s vědomím, že Unie – tedy členské země mající odpovědnost za ochranu vnější hranice – nebyla na situaci s uprchlíky připravena a řešila ji trestuhodně pomalu, což přispělo k vyhrocení situace, v níž se některé země, nikoliv však naše, před pár lety fakticky nacházely).

Jistě lze argumentovat, že kdyby nedošlo k uprchlické krizi, nedošlo by k takové eskalaci strachu s nenávistí, která eskalovala třeba tímto případem. Je to ale omyl, i nedávná historie ukazuje, že podobná cesta vede k rozpoutání podobné nenávisti proti různým skupinám, třeba na základě barvy kůže, původu nebo náboženství. A z nenávisti není dlouhá cesta k násilí…

Bez toho, abych zpochybňoval odpovědnost každého z nás za naše činy, tedy i rozhodnutí souzeného důchodce za jeho neodpovědné a zákeřné chování, myslím, že i lidé, kteří se podepsali na šíření atmosféry strachu, by si měli uvědomit svůj díl odpovědnosti. A to přesto, že žádné stromy na koleje nekladli, a „jen mluvili“.

Vzhledem k tomu, že (nejen) v politice platí zásada „nikdy nepřiznat, co jsem pokazil“, ale asi těžko uslyšíme veřejnou omluvu od proponentů rozšiřování strachu, kterých u nás působí hodně, a kteří se touto cestou dostali mnohdy do významných pozic, ale bylo by dobře, kdyby si aspoň sami pro sebe toto uvědomili. A příště, až se bude nabízet „opakování úspěšně fungující strategie šíření strachu“, ubrali podstatně plyn v tom, jak budou vystupovat. A větší úspěch by mohlo mít apelování na lidi, aby se nenechali na dráhu někdy až hysterického strachu jejich „politickou taktikou“ navést.

Souzenému důchodci to už nepomůže, ale možná to od třeba i většího průšvihu ochrání některé další. A ochrání to společnost před rozdělením na skupiny, které oč méně spolu komunikují, tím více k sobě posilují nepřátelstvím. Což je jedna z nejhorších věcí, která se může stát.