Jakkoliv to tak nemusí z některých čísel na první pohled vypadat.

Vezmu namátkou část témat, která by bylo dobré znát – díky nim bude jasné, že pravda není růžová. Zatím není ani černá jako noc. Ale příští ministr financí/ministryně financí bude potřebovat skutečně zásadového premiéra a zásadovou politiku, aby se to dalo zvládnout. Bude nutné strašně utáhnout kohoutky. Jinak pojedeme z kopečka směrem k neúprosnému kolapsu.

Tak například. Pouze třetina našeho státního dluhu je financovaná bondy s dlouhou splatností. Před minulými volbami jsme emitovali ohromné množství dluhu s krátkou splatností, na které nám trh dal záporný úrok. To v té době nebylo nic tak zvláštního. Ale racionálně hospodařící státy neskákaly zdaleka tolik po záporných hodnotách, šly si na trh pro desetileté peníze za procento – dvě. Tím získaly čas. My jsme nezískali nic, kromě líbivě vypadajícího předvolebního argumentu ANO, že si půjčujeme za záporné úroky. Až budeme muset v dalších měsících tento dluh znovu refinancovat, bude to za podstatně více. Celkově na tom v onom desetiletém období proděláme kalhoty.

Druhá potíž. Mandatorní a kvazimandatorní výdaje už letos brutálně vzrostou – pokles jejich podílu v rámci celého rozpočtu 2020 byl zajištěn prudkým a logicky naprosto mimořádným růstem ostatních výdajů. Ten jenom zamaskoval trend, nic jiného. Ale letos dosáhnou skoro 55 procent u mandatorních a společně s kvazimandatorními výdaji to bude 76 procent. Tím se přiblížíme rekordům v této disciplíně. Co je horší. Pokud nepřijdou drastické škrty a nebo drastické zvýšení daní (které nyní koalice ANO – ODS – SPD – KSČM slavnostně „snížila“) tak v roce 2022 nastane katastrofa: mandatorní výdaje se vyhoupnou nad 58 procent a kvazimandatorní na dohled naprosto šílených 80 procent. Svou vinu na tom ponese i obsluha dluhu.

Kdybych to měl říci jednoduše, tak ministerstvo financí svými rozhodnutími položilo nástupci paní ministryně do cesty asi tak milion nášlapných min.

Bohužel není ani moc pravda, že bychom se z krize hnali nějakými mistrovskými investicemi. Pusťte z hlavy absolutní čísla, nic není tak matoucího, jako celkové sumy. Pravda je, že v loňském rozpočtu šlo na kapitálové výdaje 9 procent rozpočtu a z toho třetina byly peníze EU. Letos to má být 11 procent (pokud je tedy dokážeme v tom zmatku a nekoncepčních rozhodnutích skutečně alespoň proinvestovat). Evropská unie se o tuto sumu zaslouží ze 45 procent. Ano – dotáhli jsme to tak daleko, že skoro polovina našich investic by bez EU nebyla. No potěš koště!

Také není pravda, že nějak úžasně rostou úspory a že to dokazuje, jak byla pomoc ekonomice skvěle provedená. Tady bych odkázal třeba na takovou drobnost, že jsme v Poslanecké sněmovně jako jedno z opatření schválili odklad splátek dluhů a že banky samy u řady klientů v této praxi pokračují ze své vůle (abychom na naše finanční domy pořád jen nenadávali, tak jde o velmi odpovědné jednání). Jenom toto dělá minimálně, ale skutečně minimálně 30 miliard korun.

A ani to „pumpování“ peněz do ekonomiky není zase nic tak závratného. Nešermujme čísly jako 284 miliard a 300 miliard. Pravda je daleko prostší. Viz obrázek.

Tak takto je to s těmi výdaji „pumpovanými“ do ekonomiky. Nic moc… (Twitter Heleny Horské)

Faktem totiž je, že když odečteme nějaké odložené platby (dobrá věc, ale je to odložení) a záruky za úvěry (které se ale netýkají živnostníků a malých podnikatelů), tak do ekonomiky jako takové dorazilo v roce 2020 zhruba 184 miliard. Z toho největší sumu dělalo skoro 55 miliard nemocnicím, na ochranné pomůcky a podobně – to ale nejsou opatření na záchranu hospodářské aktivity. To jen udrželo systém v chodu. Z toho zbytku šla drtivá většina přes MPSV v jeho programech a nezanedbatelných 15 miliard byl jednorázový příspěvek důchodcům (nic proti němu – ty peníze šly obratem do ekonomiky).

Ale tyto peníze mi skutečně nevadí. To jsou jednorázové výdaje, nutné a nevyhnutelné. Já bych si právě v rovině jednorázových výdajů uměl představit klidně dalších sto nebo více miliard opravdu „napumpovaných“ do ekonomiky. Ale to, co je onou „nášlapnou minou“, to je špatné řízení obsluhy dluhu a drastický růst mandatorních a kvazimandatorních výdajů na jeho objemu.

Napravit tohle, to bude tvrdá práce.

Doplněk pro diskutéry: Je to blog o tom, kam směřují naše veřejné finance. Odpovím těm, kdo se rozčilují, že koaliční partner má „držet pusu a krok“. Nemá. Koalice se týká koaličního programu a vládního prohlášení. Řada kroků ministerstva i premiéra šla daleko nad rámec obého a není důvod, proč by se sociální demokracie neměla proti takovým krokům vymezit. O tom, zda to je důvod odejít z koalice, o tom tento blog není – ten je o faktickém, reálném ekonomickém problému. Tak se držme tématu.

Roman Onderka