Je to koalice lidí složená z těch, kteří ignorují základní směřování české zahraniční politiky, vycházející z principu jediné Číny, ale také lidí ideologicky předpojatých a zpozdilých bojovníků proti komunismu. Vládní lidovci ani tentokrát nezklamali a v honbě za komunistožroutskými hlasy, zejména v Praze i Brně, se vyjádřili v rozporu s politickou linií vlády, které jsou sami součástí. Opravdu neuvěřitelné.

V minulém týdnu jsem pobýval v Číně a měl jsem možnost na čínské televizi CC TV v angličtině sledovat návštěvu čínského prezidenta v Peru a také v Chile. V Peru jej přivítali členové parlamentu potleskem ve stoje a ovacemi ve stoje prezidentův projev na půdě peruánského parlamentu také skončil.

V Chile obě dvě strany, tedy chilská prezidentka a čínský prezident, bilancovali vzájemné vztahy po jedenácti letech od zahájenístrategického partnerství mezi oběma státy. Dohoda o strategické spolupráci byla podepsána oběma smluvními stranami v roce 2005, tedy v době, kdy jsem velmi úspěšnou státní návštěvou Číny po jednání s jejími nejvyššími představiteli a prosincové návštěvě předsedy čínské vlády v Praze otevřel cestu k hluboké a plodné vzájemné spolupráci.

Její prohloubení bylo možné, pokud by dál trvala vláda levého středu, v čele se sociální demokracií i po volbách. Politiku vlády po volbách však určovali Topolánek se Schwarzenbergem, a ti přesunuli svůj zájem jinam.

Postupně s pomocí prezidenta V. Klause a také v době Nečasovy vlády, dostali republiku na periferii EU. Obě pravicové vlády, včetně prezidenta Klause, byly v rámci EU vnímány jako potížisté, což ve svých důsledcích České republice nic dobrého nepřineslo. Přineslo to jen to, že ve finanční perspektivě let 2014 – 2020 Česká republika obdržela zhruba o třetinu méně peněž, než ve finanční perspektivě let 2007 – 2013, kterou jsem s EU v čele tehdejší vlády dojednával já.

V průběhu času vyjádřeními předsedy vlády Topolánka o moři barbarství na adresu arabského, a tedy muslimského světa a militantním hájením neprozíravé Bushovy politiky tehdejší americké administrativy, se ČR dostala do hlubokého opovržení v zemích třetího světa. A pravicové vlády dělaly vše proto, aby narušily nebo přinejmenším zmrazily vztahy s východními mocnostmi, tedy s Ruskem a Čínou.

Čína určitě nejásala, ale brala to jako fakt a přesunula svůj zájem výhradně do západní Evropy, ve které, zejména v Británii, Německu, Francii a Itálii čínské firmy rozsáhle investovaly. V Británii v letech 2002-2015 investovala Čína přes 14 miliard dolarů. V České republice 200 milionů dolarů.

Ale vraťme se k Chile a jeho strategickému partnerství s Čínou. Čína do Chile vyváží, tak jako k nám, levné spotřební zboží, které je samozřejmě středem zájmu chilských nízko- a středněpříjmových vrstev. Levné zboží de facto zvyšuje životní úroveň těchto lidí. A naopak Chile si našlo cestu na obrovský čínský trh. Nejen měděným koncentrátem, což je komodita nezbytná pro čínský průmysl, který zaznamenává každoročně významné nárůsty výroby, ale také jinými druhy výrobků. Jsou to ryby a výrobky z ryb, vynikající chilské víno – mimochodem jsem náhodně při jedné večeři ochutnal takové víno – a na první pocit jsem řekl, že se jedná o nejlepší Bordeaux. Bylo to ale skvělé chilské víno. Chilané vyvážejí do Číny také například 92 % své produkce třešní v objemu cca 600 milionů dolarů ročně.

V tomto roce se mezi oběma státy očekává meziroční obchodní výměna cca 32 miliard dolarů, přičemž bilance zahraničního obchodu mezi Chile a Čínou je v zásadě vyrovnaná.

Naopak u nás Čína plně využila možnosti otevřenosti české ekonomiky, která naprosto nebrání dovozu. A tak obchod v loňském roce mezi námi a Čínou dosáhl cca 19 miliard dolarů, ale pouze zhruba desetina z tohoto objemu představuje český export do Číny.

To, že je to tak ubohé číslo exportu, je samozřejmě důsledkem vládní politiky po sedm let pravicových vlád, které v zásadě vztahy s Čínou ignorovaly a nedělaly nic pro vyrovnanější čísla obchodní bilance.

Chci jen připomenout, že v Chile se za 11 posledních let vystřídali v prezidentském úřadě představitelé pravice a socialistů, ale politika, tedy nejen hospodářská politika ve vztahu k Číně, se nezměnila. Jinak a jednodušeji řečeno, plody spolupráce s kýmkoli včetně Číny není možné očekávat okamžitě. Ale v takovém horizontu, jak se to povedlo Chile.

Chci dodat, že čínští i peruánští představitelé vyzývali čínského prezidenta k tomu, aby pomohl s příchody dalších čínských investorů do této země.

Na rozdíl od české pravice, tamní pravice je „normální“. Nový peruánský prezident je představitelem pravice, a v chilském kongresu nikdo ani nešpitl, natož aby vedl komunistožroutské řeči. A nikdo to nepovažoval za servilitu. Možná, že by parlamentní představitelé ODS, STAN a lidovců mohli sednout do letadla a mohli by se jet podívat, když ne do Číny, aby viděli, jak to tam vypadá, tak alespoň do Peru a Chile, aby se pobavili se svými parlamentními kolegy. Zejména o tom, proč vlastně tyto dvě latinskoamerické země usilují o hlubší spolupráci s Čínou…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.