Podobný model zkusili Francouzi s Brity s podporou Američanů uplatnit také v Libyi. Tamního diktátora M. Kaddáfího při vojenských akcích, kterými podpořili tzv. opozici, po několika měsících bojů usmýkali k smrti. Výsledkem je ovšem nikoli rozkvétající arabské jaro v Libyi, ale chaos a nekončící zmatek v zemi, v jehož důsledku se otevřel „africký kanál“ uprchlíků směřujících přes Itálii do Evropy.  Zdá se, že Libye vůbec nemá šanci se z tohoto chaosu dostat.

Podobná situace může ovšem po odchodu prezidenta Asada, jehož režim není o nic více ani méně demokratický než například režim v Egyptě či Alžírsku, nastat také v Sýrii.

Je dobré si položit otázku, proč většina ze zhruba osmi milionů syrských uprchlíků, kteří uprchli ze svých zničených domovů či islamisty obsazených území, hledá přechodný domov a ochranu přímo v Sýrii u vojsk syrského prezidenta Asada. Proč u prezidenta Asada hledají ochranu příslušníci náboženských minorit, křesťanů, allávitů a drúzů (celkem se jedná o téměř 5 milionů lidí)? Je v zemi nějaká jiná reálná síla nežli prezident Asad a jeho armáda a domobrana, čítající zhruba 300 tisíc ozbrojenců, která je schopna čelit islamistům z Islámského státu a z fronty an-Nusrá, která je syrskou odnoží Al-Káidy?

Pokud by došlo k odchodu prezidenta Asada, znamenalo by to politické vakuum a chaos (jaké známe z Libye) v té části Sýrie, kde je soustředěno v této době nejméně 15 milionů obyvatel pod ochranou armády B. Asada. A v důsledku chaosu by se mohly miliony uprchlíků vydat ze země vydat hledat nový domov, a to především d Evropy…

USA by především měly uklidnit a usměrnit své klienty, například ze Saudské Arábie či z Turecka, tak aby přestali podporovat teroristy bojující proti Asadovu režimu. To by pro první období mohlo postačit. Pak je třeba hledat modus vivendi mezi Asadem a obecně baasistickým režimem na jedné straně a sekulární opozicí, jejíž bojovníci existují spíše ve fantazii Američanů nežli reálně, na straně druhé.

Je dobře, pokud se česká diplomacie snaží pomoci syrské vládě a opozici najít cestu k příměří.

Jiří Paroubek