Připomeňme si v krátkosti, jaká byla situace před invazí americko-britských a dalších spojeneckých ozbrojených sil (celkem se zúčastnilo 46 států ) do Iráku v březnu 2003.

Proti invazi se jednoznačně dlouhé měsíce před jejím zahájením postavily Francie a také Německo. V Evropě vytvořily Francie a Německo silný blok, který našel značné porozumění také u Ruska.

Proti tomuto evropskému bloku tradičních velmocí se ovšem stavěli představitelé tzv. nových zemí EU, včetně tehdejšího českého premiéra V. Špidly.

Zdá se, že J. Chirac a G. Schröder nyní zažívají politickou i lidskou satisfakci. Zejména francouzská diplomacie velmi trpělivě a dlouhé měsíce před invazí do Iráku hledala podporu zejména v zemích třetího světa pro stanovisko Francie, které bylo vůči S. Husajnovi velice pragmatické.

Největším úspěchem Francie bylo to, že se kromě Ruska a Číny, které měly svůj jasný a konzistentní názor na invazi do Iráku od počátku, podařilo přesvědčit také většinu členů RB OSN o tom, že k vojenskému zásahu v Iráku neexistují dostatečné důvody. Chilcotova komise dnes konstatuje vlastně totéž.

Závěry komise, která sestavila materiál čítající 6 tisíc stran a obsahující více než 6 milionů slov a také 1500 dosud nepublikovaných vládních dokumentů, lze shrnout do těchto 4 bodů:

1. --- T. Blair se zavázal k invazi do Iráku osm měsíců před tím, než obdržel potřebnou parlamentní a zákonnou podporu pro tento krok. (Pozn.autora - Pro Bushovi administrativu byl T. Blair, s ohledem na záporné stanovisko velmocí z Rady bezpečnosti Ruska, Francie a Číny, klíčovou figurou. Bez něj by se USA invazi do Iraku neodvážily uskutečnit. )

2. -- Invaze do Iráku byla podle Chilcotovy zprávy založena na „neurčitých hodnoceních zpravodajských služeb.“

3. - Velká Británie svým rozhodnutím podkopala autoritu RB OSN, kde nebyla většina pro vojenské řešení

4. - Zpráva nevyjadřuje stanovisko, zda vojenská akce v Iráku byla legální, ale říká, že „Okolnosti, za kterých bylo rozhodováno, byly, pokud jde o právní základ pro vojenskou akci, méně než uspokojivé.“

Z tohoto hlediska je zpráva Chilcotovy komise naprostou bombou, která právě vybuchla na britském politickém nebi. A pro T. Blaira je jen dobře, že Velká Británie dnes řeší ještě větší problém, který vznikl hlasováním voličů o odchodu Velké Británie z EU v referendu 23. června.

T. Blair byl v období předcházejícím invazi do Iráku ve světovém měřítku největším spojencem G. Bushe, tehdejšího prezidenta USA. Je také zřejmé, že to byly právě americké zpravodajské služby a američtí političtí představitelé, kteří pracovali (nejspíše záměrně) s nepřesnými a zavádějícími zpravodajskými informacemi o tom, že Irák má k dispozici zbraně hromadného ničení, tedy přesněji chemické či biologické zbraně. I u nás se našli v orchestraci amerických zpravodajských služeb politici. kteří veřejně ohlupovali českou veřejnost podvrženými "důkazy".

Jakous takous podporu získal v prvních vyjádřeních politiků včera T. Blair od úřadujícího britského premiéra Camerona, který poukazuje na tehdejší dobový kontext vojenského zásahu. Lídr Blairovy vlastní, labouristické strany, J. Corbyn, stejně tak jako v roce 2003, tak i nyní konzistentně odsoudil intervenci spojenců v Iráku s tím, že se jeho strana (Labour party) za tento zásah omlouvá.

T. Blair je vedle R. MacDonalda, C. Attleeho a H.Wilsona nejvýznamnějším labouristickým premiérem v britských dějinách. Pravděpodobně vůbec nejúspěšnějším. Byl ve své době mimořádně populární a svou stranu přivedl k nevídaným třem velkolepým volebním vítězstvím. Zaznamenal řadu politických úspěchů, především ve vnitřní politice. V zahraniční politice byl však ve vleku USA a byl ve své době jakousi ozvěnou hlasu G. Bushe.

Je otázka, zda tohoto premiéra, mimořádně úspěšného v době desetileté vlády, nedohnala právě v této otázce bezdůvodné intervence angloamerických spojenců a armádních jednotek dalších ochotných států, minulost. Minulost, která může zničit Blairovu pečlivě budovanou politickou reputaci.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.