Vážená členko vlády, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte i mně okomentovat program, který dnes na této mimořádné schůzi navrhujeme. Jsou to pouhé čtyři zákony, ale čtyři velmi důležité normy, které mohou velmi zlepšit situaci v České republice.

Co se týče prvního, který nazýváme takzvaným odškodňovacím zákonem, tak tady v tomto případě bych si dovolila malý exkurz do už minulého roku. Vzpomeňme, když přišel koronavirus do České republiky, když se tady objevily první případy, což bylo 1. března minulého roku, a začala se postupně velmi rychle na to přijímat různá plošná opatření, plošná karanténa, tehdy jsme tomu ještě neříkali lockdown, ale ve své podstatě to odpovídalo lockdownu, tak jsme už tehdy jako opozice žádali vládu, a dokonce tady bylo přijato to usnesení, aby do konce června připravila odškodňovací zákon. Vzpomeňme tu debatu. Opatření byla vyhlašována podle zákona, který není připravený nebo šitý na míru takovéto situaci, kdy tím ohrožením nejsou třeba povodně, ale je to vir, který způsobil celosvětovou pandemii. A ta nejistota pro mnohé podnikatele a živnostníky, jestli vůbec dosáhnou na odškodnění toho, že museli ze dne na den zavřít své živnosti, zavřít své provozovny, přestat vyrábět, přestat prodávat, poskytovat služby, byla obrovská. A také je celá řada žalob, určitě to jde i do stovek, které na stát ze strany živnostníků a podnikatelů míří a mířily právě proto, že chtěli uplatnit tu možnost, která jim z toho zákona vyplývá, ale která je poměrně sporná a výklad je různý. Proto jsme chtěli, aby zákon byl připraven tak, aby právě odpovídal té situaci, aby bylo zohledněno nikoli to, že se zabavuje třeba na nějakou dobu majetek a využívá se k odstraňování škod po povodních, jak jsme tady zažili v minulosti, ale že dochází k té nemožnosti vůbec vydělávat, nemožnosti svoji činnost dál provozovat. A čas šel tak, že vláda k této věci nepřipravila vůbec nic.

Ano, vyhlásili jste jednotlivé programy zákonem v rámci jednotlivých ministerstev, ať už se jedná o ANTIVIRUS, ať už se jedná o kompenzační bonus, nebo se jedná o různé programy Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva průmyslu a obchodu a dalších, a celkem už to dneska čítá 42 různých programů. Ale aby byla jasná, zákonem daná jistota všem podnikatelům, tak k tomu jste se neměli a nemáte dodnes. Proto jsme během léta 2020 sedli, napsali tuto normu, kterou tady dnes předkládáme. A chceme opakovaně po vás, abyste udělali jediné, abyste ji pustili do prvního čtení, abychom o ní mohli vůbec vést diskusi a bavit se o jednotlivých parametrech toho zákona. To jste stále ještě neumožnili, a to jsme přitom půl roku poté.

Ten zákon tady byl na konci léta představen, byl předložen do Sněmovny. A kdyby bývala větší vůle z vaší strany, tak reálně během října při zkrácení lhůt se dal projednat a od listopadu už dávno mohl být účinný. To znamená, že už mohl dávno pomáhat lidem, kteří tu pomoc tolik potřebují. Ve své podstatě jsme na konci ledna, takže tři měsíce, tři měsíce už mohli mít tito lidé zákonem danou jistotu pomoci.

Jak jsem zmínila, 42 programů. Ono to vypadá na první pohled bombasticky. Pomáhá se ve skutečnosti všem, aspoň tak se to za to dá schovávat. Nicméně ta pomoc je po odvětvích. Ta pomoc se samozřejmě snaží být velmi cílená, ale vždycky na někoho zapomene, vždycky se do ní někdo nemusí vejít. Je také pravdou, že ty programy se různě v průběhu mění. Podmínky žádostí jsou složité. A už jsou zkušenosti s tím, že mnozí, kteří sice pomoc na prvopočátku dostali, tak už po kontrole státu museli také tu pomoc vracet. Konkrétně čísla, která včera přinesly Hospodářské noviny, jsou do desítek procent, konkrétně 40 % kontrolovaných firem muselo alespoň část vládní pomoci vrátit, a to i v případě, že udělali prostě jenom formální pochybení, třeba v rámci té žádosti, které jak říkám, jsou dost často velmi složité. Jak vidíte, ani ta současná pomoc, která je vládou vypisovaná, neobsahuje úplně všechny, resp. jsou odvětví přidružená, která sice nemají zakázáno podnikat, ale nedostane se na ně ta pomoc. Náš odškodňovací zákon můžeme rozšířit i o to, aby právě i na tyto konkrétní případy pamatoval.

Víte, ono i slovo podpora nebo pomoc je v tomto případě svým způsobem až urážlivé a hanlivé, protože ti lidé by se tady o tu pomoc neprosili, by ji nežádali, kdyby mohli dál fungovat. A všichni víme, ano, je to nutné některá plošná opatření dávat, bez některých se neobejdeme a situaci nemůžeme zvládat, byť i s nimi to zvládáme opravdu velmi složitě, resp. spíš nezvládáme. Ale v tomto případě je mnohem přiléhavější slovo kompenzace. Tady skutečně má jít o kompenzaci něčeho, co si ti lidé nezpůsobili sami. Oni teď krachují. Mnozí z nich už zkrachovali a už nikdy neotevřou. Další jsou na pokraji tohoto krachu. A není to proto, že by jejich služby byly špatné. Není to proto, že by ve své restauraci prodávali nekvalitní jídlo a jejich obsluha nebyla přívětivá vůči svým zákazníkům. Ani to není proto, že by ten hotel, který už provozují třeba už dvacet let, desítky let, je to často i rodinný podnik, tak není to proto, že by byl nekvalitní a po těch službách by nebyla poptávka, ale ta poptávka byla zakázána. My ostatní si nemůžeme u nich ty služby poptat, nemůžeme si je koupit, nemůžeme jim za jejich práci zaplatit. A v tomhle tom směru, v tomhle úhlu pohledu je potřeba prostě říct, že tady se skutečně jedná jenom o kompenzace toho, co by si ti lidé běžně vydělali a ze svých výdělků, příjmů by dále zaplatili ty náklady, které mají. Jde nám o úhradu fixních nákladů všech těch, kteří mají zakázáno nebo omezeno podnikat.

Čísla, která za minulý rok máme možnost zjistit už z veřejných statistik a už jsou tedy úplná, protože rok 2020 skončil, tak jsou opravdu alarmující. Krachuje nejvíce podnikatelů nebo přerušuje činnost, což je svým způsobem velmi podobné. Více než 100 000 lidí už přerušilo své podnikání za minulý rok a více než 36 000 lidí jej úplně ukončilo. Jsou to celkově opravdu velmi vysoká čísla. Taktéž nejméně za poslední čtyři roky začalo podnikat. Není se čemu divit. Ale je důležité právě na tyhlety lidi myslet.

Malé a střední podniky, o které jde zejména, si skutečně nemohou už dovolit další měsíce lockdownů bez toho, aby ta pomoc k nim doputovala. A můžeme si tady hovořit o tom, jak dlouho to vůbec trvá. Už jsem to tady zmiňovala mnohokrát. To není tak, že když v jednom týdnu je konečně po dlouhém slibování často vypsán právě nějaký kompenzační program, třeba gastro, tak že už v příštím týdnu ti lidé mají peníze na účtu. Takovýhle dojem možná i někteří ve veřejnosti mohou mít, protože se o tom hodně namluví, tak mohou mít pocit, že to všechno běží jak na drátkách, že ta pomoc těm lidem plyne opravdu ze dne na den. Toto jsou zkušenosti z jiných evropských zemí, ale bohužel Česká republika mezi ně vůbec nepatří. U nás to trvá týdny a měsíce, než ten žadatel skutečně dostane pomoc. Pokud tedy zrovna neshoří servery a všechny ty konkrétní žádosti jsou podle ministerstva nenávratně ztraceny, pokud se ještě nevyskytne takovýto problém.

Těch problémů, které se objevily za poslední dobu, je ale tolik, že už ztrácejí důvěru všichni ti, kteří se ještě pokoušeli vůbec nějakou pomoc dostat, že tento stát to myslí s kompenzacemi vážně. Oni tvoří páteř naší ekonomiky. Připomeňme si, že malé a střední podniky jsou skutečně ve všech vyspělých zemích páteří tamních ekonomik a je to případ i České republiky. A stejně jako tělo, lidské tělo, se bez páteře zhroutí, tak i naše ekonomika se právě bez nich bude hroutit a bude to mít dalekosáhlé důsledky. Proto je potřeba je kompenzovat mnohem efektivněji, přehledněji, spravedlivěji a rychleji. To všechno ten odškodňovací zákon, který tady předkládám už poněkolikáté a který jsme se skupinou poslanců celkově ze čtyř stran připravovali, zaručuje.

Já se obávám, že z této krize, která zdaleka ještě nekončí, vzejdou posíleni ti, kteří už tak byli bohatí a jsou velcí. V mnohých těch sektorech si budou moci dovolit přesně to, že ty malé a střední, kteří už nebudou moci s dechem, kterým už ten dech dojde a kteří už nemají žádnou tu pomyslnou vatu, o které tady někteří ministři na začátku mluvili, tak budou právě těmi velkými skoupeni, pohlceni a pak tady ta konkurence zdaleka nebude taková jako doposud. A já věřím tomu, že ani vy tohle nechcete dopustit. Stát se prostě musí chovat v tuhle dobu jako záchranná síť k těm lidem, a nikoliv jako dráb, který po nich jde za každou maličkost, kterou udělají špatně v žádosti, kterou jim stát připravil natolik komplikovanou, že oni často se v tom těžce vyznávají.

A slýchám tu kritiku ze strany vládních poslanců, ze strany ministrů takovou, že jsme nebyli schopni vyčíslit do rozpočtu, že jsme je tam nebyli schopni uvést. Je to velmi složité je vyčíslit, to určitě uznáte i vy, ale co musíte uznat sami, je, že jste slibovali na samém začátku koronavirové krize, že ta pomoc státu a to jak na přímé pomoci, tak na těch kompenzacích a také na krytí, zárukách bude až ve výši 1,2 bilionu korun. Minulý rok už můžeme zase hezky přehledně shrnout a vidíme, že to je naprostá utopie, že k takovéto sumě se zdaleka neblížíme. A to ani rozloženo do dalších let, jak pan ministr průmyslu a obchodu tvrdil, že je potřeba učinit. Je tady pořád dostatečný prostor dát těm kompenzacím jasná pravidla a některé z těch programů ministerstev, která jsou neúčinná, kde ty podmínky jsou velmi složité a napsané jen pro pár vyvolených, nakonec zrušit, protože nebudou potřebné. Fixní náklady ve výši 100 % právě těm, kteří mají zakázáno podnikat, je dostatečná pomoc, samozřejmě v kombinaci např. s Antivirusy, a pevně věřím, že nakonec konečně schválíme i zákon o kurzarbeitu, abychom je nahradili ještě efektivnější a ještě lépe naddimenzovanou pomocí a budeme moci tím kompenzovat všechny ty, kteří mají teď to podnikání tak složité, protože i různá odvětví, která jsou velmi malá, která nejsou z toho sektoru třeba gastro nebo hotely nebo i kultury, ale jsou to menší druhy podnikání, které nemají žádný svůj specifický program, tak je potřeba kompenzovat a postihnout.