Děkuji vám všem, že jste mě pozvali. Děkuji Pavlovi za to, že mi dal svou cenu. Líbí se mi to: dostal jsem cenu od toho, koho jsem kdysi nevolil. A to jsme my! Jsme svobodní lidé, kteří se mýlíme, jsme schopni uznat své chyby a ocenit jeden druhého...

Snad proto, že jsem tak atypický lidovec, mně bylo dovoleno říct pár slov. Dnes se mě už několik lidí ptalo: Proč jste tak brzo opustil veřejný život? A já jim říkám: Ale já ho vůbec neopustil. Stanovil jsem si jinou prioritu. Odešel jsem zpátky na školu, ze které mě v roce 1970 vyhodili, za svými studenty. A chci jim převyprávět všechno, co jsem zažil. Dobré i špatné. Z pódií i ze zákulisí. Ať aspoň těch 50 studentů, kteří se přihlásili na můj kurz, ví absolutně všechno, co se tady stalo. (potlesk) A jezdím po gymnáziích do roztrhání těla, což se mi daří (smích). To je moje priorita a to jsem vám chtěl říct.

Jedna jediná priorita: děti!

Mně vlastně vždycky naskočí husí kůže, když slyším „priority“. Priorita je jedna! Můžu pak své priority seřadit a říct: to je druhá priorita, třetí... Ale priorita je jedna. Stejně tak mi vadí všechny ty „hodnoty“. Evropské, euroatlantické, křesťanské, hebrejské... Hodnoty máme mít seřazené, aby se vědělo, o co nám jde. O co nám jde nejvíc, co je na druhém místě, co jsme ochotni obětovat ve jménu té vyšší hodnoty, té vyšší priority. A já bych si moc přál, aby prioritou lidovců byli mladí lidé. Dětičky ze školky, žáci ze základek, studenti, paní učitelky, páni učitelé, paní kuchařky, paní uklízečky, školníci, všechno, co souvisí se školou.

Děti jsou to nejdůležitější! Učiňte si to svou prioritou. Nestyďte se říct, že to a ono je až dvojka. Bude všechno přehlednější. Kdyby politické strany měly takto seřazené priority, pak by se ten politický život zpřehlednil. Politické strany by zase získaly svou věrohodnost. Myslím, že by se zas vynořila pravice a levice, lidi by tomu začali rozumět. Buďme šetrní k těmto slovům! To se to snadno řekne - euroatlantické priority - a co to je?!