Strana vyhlásí, že na začátku příštího roku zveřejní svou strategii naší země pro příštích dvacet let. PR oddělení politické strany sice může postupně zveřejňovat jednotlivé body, ale bez znalosti celkové koncepce a prioritizace bodů, může působit každý bod zvlášť jako výstřel do prázdna. Pracujete tedy tři měsíce na komplexním návrhu o délce až několika set stran téměř v tichu.

Pak přijde den D. Je únor 2017 a strana přichází se svou strategií přesahující rámec několika volebních období. Na tiskovou konferenci je svoláno dostatečně velké publikum, aby se zmíněný dokument dostal na radar čtenářů většiny médií. Tisková konference je živě přenášena na ČT24 a ve studiu je připraveno několik expertů na následnou analýzu.

Co se však nestane. Těsně před plánovanou tiskovou konferencí následuje střih do předsálí Hradu, kde tiskový mluvčí prezidenta zveřejňuje, že (... doplňte si sami...).

V čem je problém?

V pěně dní se ztrácí diskuze o budoucnosti naší země. Přestáváme si pokládat otázky, jak by měla fungovat veřejná správa. Jaké očekávání máme od parlamentní demokracie. Proč jsme přímou volbou prezidenta vychýlili váhy naší parlamentní demokracie od Kramářovi vily k Hradu. Proč se nebavíme o tom, jak zní náš hlas v institucích Evropské Unie. Jak působí naše země navenek?

Nejlepší odpovědí na trousení mediálně vděčných drobečků z Hradu by bylo ticho.

Převzato z profilu.