Zastánci této povinnosti argumentují:

Existuje poptávka veřejnosti po těchto službách. Mnohé maminky si přejí umístit dvouleté  dítě  do školky a jen některé školky jsou ochotny nebo schopny dítě přijmout. Takže je nutno školky, které přijímat nechtějí, k tomu zákonem přinutit.

Odpůrci:

Batolata patří mamince. Ve věku dvou let  si dítě hraje samo a pobyt mezi mnoha dětmi mu škodí. Je prokázáno, že by to narušilo jejich vývoj. Maminky, které chtějí dávat dvouleté  děti do školky, jsou vadné.

Mateřské školy na to nejsou připravené personálně, materiálně ani finančně. Nejspíš by to znamenalo stavět  další budovy, zaškolit další učitelky. Školkám  by přibylo  povinností – to se jim nelíbí. Stát  a obce  by to stálo spoustu peněz, které nejsou k dispozici.

Obě strany reagují na argumenty protiargumenty a diskuze zabíhá do detailů, často pak upadne do politického soupeření. Například: Nikde není prokázáno, že kolektivní pobyt by narušil vývoj batolat. Jedni psychologové tvrdí, že narušil, jiní, že nenarušil. V rodině mají děti často horší podmínky než ve školce – rodiče jsou často vadní.

Proti tomu: Ale děti se ze školky vrací do těchto vadných rodin.

Další kolo: Kdo říká, že vadní rodiče budou posílat děti do školky? To budou posílat spíš rodiče, kteří chtějí jít do práce. Ano, umožní to mnoha maminkám vydělávat a splácet zadlužení rodiny. Dělat kariéru.

Proti tomu: Obětovat děti kariéře je zrůdnost. Rodina je základ. Mateřským školám přibudou další povinnosti a nikdo jim to nezaplatí. Učitelky ve školkách chtějí učit a ne přebalovat batolata. Pro batolata jsou jesle a kdo je zrušil? ODS za to může… a podobně.

Navrhovatelé zákona předpokládají, že poptávku po těchto službách nemůže uspokojit nikdo jiný než stát. Že nikdo jiný nesmí nebo nemůže tyto služby nabízet. Ani by nemohl, brání mu v tom zákony a předpisy od zdravotních (očkování), přes hygienické (předepsané vybavení) až k personálnímh (předepsané školení) atd.

Vadou těchto diskuzí je to, že si aktéři nevšimli, že je jedno, jaké jsou maminky, které tvoří poptávku po péči o jejich batolata. Ve svobodné zemi se na to nikdo neptá. Poptávka je poptávka. Koho zajímá, jaký charakter mají zákazníci.  Ve svobodné zemi by poptávka přirozeně vytvořila odpovídající nabídku. V naší zemi to nejde.

Svobodná nabídka by obsahovala konkurenci a byla by zaručeně za méně peněz, než jaké by musel vynaložit stát. Služby vytvořené trhem by byly různorodé a odpovídaly různým potřebám maminek.

Zákonodárci neřešte, jak poptávku po pečovatelských službách uspokojí stát, ale jak ji může uspokojit trh.

Jiří Plíva,
člen Svobodných v Olomouckém kraji