V Evropské unii je v oblasti životního prostředí smluvně zakotven tzv. princip předběžné opatrnosti. Jde o preventivní mechanismus, který má zajistit vysokou ochranu životního prostředí i lidského zdraví v případě potenciálního nebezpečí. Členské státy a Komise by jej měly použít vždy, když existuje vědecká nejistota. Ve skutečnosti je však jeho působení mnohem širší, jelikož zasahuje do dalších politik od potravinového práva, přes zemědělskou politiku, volný trh až po ochranu evropských spotřebitelů.

Evropská unie je preventivním přístupem charakteristická. Výrazně se tím liší například od USA, které ekonomickým subjektům dávají větší prostor v jejich aktivitách, a pak až řeší, když je něco špatně. My v Evropě chceme, aby se nic špatného vůbec nestalo, proto na trať nepustíme vlak bez záchranné brzdy. Jsem přesvědčen o tom, že náš přístup je správný, jelikož na světě existují hodnoty, které nelze nahradit a příroda i naše zdraví mezi ně rozhodně patří.

Přesto je pod konstantní palbou průmyslové lobby, která ho kritizuje jako restriktivní, konzervativní, nemoderní či neinovativní. Snaha smířit pohledy těch, co se přiklánějí na stranu veřejného zdraví a těch, co se zastávají ekonomických zisků, již v minulosti vedla k zakotvení „odpovědného výzkumu“ do programu Horizont 2020. Dnes chce ale průmyslová lobby v čele s chemickým, tabákovým a fosilním průmyslem zasadit preventivnímu mechanismu ránu finální. A opět k tomu chce využít Horizont 2020, a to zavedením „inovativního principu“.

Podle nové zásady, proti které jsem se s několika kolegy v Parlamentu postavil, by při tvorbě evropské legislativy měl být brán do úvahy její dopad na inovace. „Inovativní princip“ není žádnou novinkou. Asi poprvé se objevil v pozičním dokumentu průmyslové lobby v roce 2015, která se od té doby snaží vyšlapat mu cestu až do evropské legislativy, která by jej legitimovala a otevřela vrátka do nejvyšších pater.

Již dnes v EU hrozně dlouho trvá zakázat škodlivé produkty a nechci vědět, jak dlouho by to trvalo, kdyby se tento princip začal používat například při schvalování chemikálií. Jeho zakotvení jako protiváhy předběžné opatrnosti by oslabilo stávající předpisy a pomohlo zachovat staré a potenciálně škodlivé produkty na evropském trhu, čímž by se inovace paradoxně naopak zpomalily.

Nemluvě o tom, že průmysl má i tak dost široké pole, jelikož k jakýmkoliv omezením v EU dochází až řadu let poté, co se vědecky prokáže riziko a najde politická vůle jednat. Rozhodnutí, zda se princip předběžné opatrnosti použije či nikoliv, totiž není vědeckým, ale politickým rozhodnutím členských států a Komise. A ty jej často ignorují. Na evropském trhu tak zůstává řada nebezpečných látek proto, že Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin chybí data potřebná pro komplexní zhodnocení nezávadnosti a průmysl není politicky donucen mu je poskytnout.

Jsem tedy přesvědčen, že sociální i environmentální ochrana v žádném případě nepředstavují zbytečnou zátěž pro průmyslová odvětví, aby preventivní mechanismus potřeboval „vyvážit“. Inovace si zaslouží podporu, jelikož pomáhají řešit výzvy, kterým naše společnost čelí. Ta však nesmí sloužit k budování „business-friendly“ Evropy, která zapomene na to, že tu není pro ekonomické zisky několika jedinců, ale pro veřejnost. Že my ani budoucí generace nesmíme platit za obohacení několika podniků daní nejvyšší.