Naše země jako by doslova byla paralyzována faktem, že bychom měli přijmout z dosavadních 20 000 utečenců, kteří čekají na azyl v táborech na jihu Evropy, celkem 525 z nich. Toto číslo vychází z nastavení kvót, které by chtěla v nejbližších dnech přijmout Evropská unie. Česká republika by podle těchto opatření měla přijmout méně než 3 % všech uprchlíků. Tento výpočet proběhl na základě počtu obyvatel země, HDP a dalších dat. Vnímám složitost kompetenční debaty, samostatnosti azylové politiky každé unijní země, nicméně počet 525 osob považuji za symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat.

I tak jde ale o řešení problému ne za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté. Pravidla, která by upravovala příliv imigrantů z oblastí sužujících válkou, měla být nastavena mnohem dříve. Nicméně ve chvíli, kdy už se o jejich nastavení snažíme, neměli bychom se k těmto lidem, kteří nejsou ve své vlastní zemi v bezpečí, otáčet zády.

Evropská unie je založena na principu solidarity a my jsme její součástí a jako takoví bychom měli kromě čerpání výhod být schopni pomoci i těm zemím EU na jihu Evropy, které nápor uprchlíků musí zvládat. Česká republika je velkým příjemcem dotací z EU, za evropské peníze stavíme dálnice a silnice, školy a školky, vybavujeme nemocnice, provádíme rekvalifikace nezaměstnaných a mnoho a mnoho dalšího přínosného pro naši zemi. Ale logika, solidarita i základní slušnost mně říká, že nelze ruku natahovat.

Proto se osobně přikláním k tomu imigranty v České republice přijmout a poskytnout jim prostor pro nový život. Vím, že to není názor populární, natož většinový, ale jsem pevně přesvědčen, že je to názor správný. Když utíkali tisíce lidí před válečnými hrůzami druhé světové války či naši občané před komunistickým pronásledováním, byli vděčni za každou pomoc. Přijetí 525 zoufalých lidí je v prvé řadě humanitární akt vůči běžencům a zároveň solidární akt vůči ostatním zemím EU. Jako sociální demokrat v 21. století se domnívám, že by je ČR měla učinit.