Na dnešním pietním setkání v Hodoníně u Kunštátu jsme se sešli, abychom si připomněli utrpení českých a moravských Romů během druhé světové války a abychom se zamysleli, co je třeba dělat pro to, aby se už něco podobného nemohlo nikdy zopakovat.

V holocaustu se lidská nenávist zhmotnila do podoby vražedného systému, který nabyl naprosto zrůdných rozměrů. Mezi jeho oběti patřili i Romové. Právě jejich genocida byla v českých zemích mimořádně důsledná, neboť původní romská populace, která tu žila stovky let, téměř kompletně zmizela. Přežila pouhá desetina.

Symbolem i nástrojem tohoto zločinu se staly dva koncentrační tábory. V Čechách to byl tábor v Letech u Písku a na Moravě zdejší tábor v Hodoníně u Kunštátu. Nuceně tady přebývaly celé rodiny – muži, ženy i děti. Žili v nelidských podmínkách, trápil je hlad, nemoci, otrocká práce a neustálý strach z trestů. Velká část lidí tu zahynula a kdo přežil, toho čekalo jen další utrpení: buď cesta za nucenými pracemi do německých koncentračních táborů, nebo rovnou transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Smutný osud českých a moravských Romů bohužel zůstává nejen smutnou, ale i zastřenou kapitolou našich dějin. Historie není černobílá, a máme-li se z ní poučit, musíme ji neustále zkoumat. Zvlášť důležité je připomínat si věci, o kterých se dříve moc nemluvilo. To se týká i romského holocaustu – patrně i proto, že o něm nevíme tolik jako o srovnatelném utrpení například našich židovských spoluobčanů.

Jistě k tomu přispělo to, že dvě nejdůležitější místa spojená s romským holocaustem v českých zemích byla vlastně vymazána či překryta něčím jiným. V Letech u Písku na místě tábora vyrostl vepřín, tady zas komunistický tábor nucených prací a následně rekreační středisko.

Stejně nešťastné ovšem je, že trvalo tak dlouho, než se nám tuto nespravedlnost podařilo alespoň částečně napravit. Stát léta otálel s vykupováním pozemků, další roky trvalo dohadování, jak by místa ve finále měla vypadat, zatímco pamětníci pro které by vybudování důstojných památníků bylo alespoň malým zadostiučiněním, postupně odcházeli.

Věřím, že pokud nás historie má něco naučit, je nutné, abychom tragické události z naší minulosti neviděli jen jako statistiky, ale abychom si je dokázali spojit se skutečnými místy, s konkrétními osudy lidí, které si můžeme snadno představit. I proto je záchrana těchto míst tak důležitá.

Chci proto poděkovat všem, kdo dnes pečují o naši historickou paměť – lidem z Muzea romské kultury nebo pracovníkům Ústavu pro studium totalitních režimů. I díky nim se místa spojená s romským holocaustem postupně mění na památníky a muzea, kde bude možné nejen důstojně uctít památku obětí, ale také zjistit něco o jejich osudech.

Bez povědomí o obětech totiž nedosáhneme ani poučení, ani smíření. Je to naprosto nutné a jsem rád, že se věci – pomalu, ale jistě – mění k lepšímu.