Terezínské tryzny se zúčastnili také ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová a zástupci významných státních institucí, členové diplomatického sboru a pamětníci.

Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky na Terezínské tryzně:

Vážení bývalí terezínští vězni, vážení potomci vězňů z Terezína, vážení pamětníci druhé světové války, vážení ústavní činitelé, vážený pane řediteli Munku, vás bych chtěl speciálně dnes pozdravit a poděkovat vám za dlouholetou práci v čele terezínského památníku. Vážení členové diplomatického sboru, vážené dámy, vážení pánové,

pokládám za velkou čest, že si dnes mohu společně s Vámi připomenout památku terezínských obětí.

Tato místa byla svědkem nejhoršího zla, jakým ve dvacátém století prošla Evropa. Tady umíraly naděje na svobodu, na život v míru, tady byla pošlapávána lidskost nejstrašnějším způsobem. Tady se každý den ukazovala pravá podstata nacismu: nenávist k člověku, touha ho srazit k zemi, pošlapat jeho důstojnost a nakonec ho úplně zlikvidovat.

Sem byli sváženi nevinní lidé, včetně dětí, aby nastoupili svou cestu za smrtí a utrpením v některém z vyhlazovacích táborů. 155 tisíc lidí prošlo během války zdmi terezínského ghetta, 118 tisíc z nich válku nepřežilo. 88 tisíc lidí odsud odvezly transporty na východ do nacistických továren na smrt.

Sem byli deportováni lidé, kteří projevili vůli vzdorovat německému nacistickému okupačnímu režimu. Malá pevnost byla vězením, kde se nacisté pokoušeli zlomit vůli mnoha vlastenců a mnoha odbojářů. Bylo jich zde vězněno v průběhu války celkem 32 tisíc. Tři sta těchto lidí bylo tady v Terezíně popraveno, na ostatní tady čekalo mučení a cesta za smrtí, většinou mimo jejich rodnou zemi.

Terezín během války pohltil nevinné lidi, jejichž jediným proviněním bylo, že se na ně uplatnily zvrhlé Norimberské zákony. Hitlerův režim sem posílal lidi, kteří mu byli jakýmkoliv způsobem nepohodlní. Zmínil jsem představitele odboje, byli tady představitelé spolků, armádní důstojníci, byli tady diplomaté, byli tady politici a nacistická ideologie se ale v Terezíně snažila vypořádat také s umělci, spisovateli nebo novináři.

Nemohu zde dnes bohužel číst jména všech terezínských vězňů a vězenkyň. Ačkoliv by si to bezesporu za své utrpení zasloužili, zasloužil by si to každý z nich!

Dovolte mi zmínit alespoň některá, abychom společně s jejich památkou vyjádřili i hlubokou pokoru před osudem všech dalších.

Chlapci mezi 12 a 15 lety, Petr Ginz, Jiří Grunbaum, Zdeněk Tausig, Zdeněk Ornest a další zde vydávali úžasný a unikátní časopis Vedem. V terezínském ghettu byla vězněna i židovská dívka Hana Bradyová. Její dětská léta strávená v těchto zdech nám připomínají obrázky, které v Terezíně nakreslila a které se uchovaly i poté, kdy byla zavražděna v Osvětimi.

Zdejší ghetto bylo předsmrtným zastavením spisovatele a novináře Karla Poláčka, o jehož posledních dnech podal zprávu jeho předválečný kolega a také terezínský vězeň František Kraus. František Kraus na stránkách svých knih jako přeživší holokaustu zachytil i ty nejhrůznější momenty zdejšího dění.

Malá pevnost se stala osudnou Kamilu Kroftovi, který byl ministrem zahraničí první Československé republiky. Byla tady před svou smrtí vězněná Františka Plamínková, se kterou se zde setkala rovněž vězenkyně doktorka Milada Horáková. Malou pevností prošel i slovenský právník Ivan Dérer, také jeho život se nesl ve znamení boje s autoritářským režimem.

Každé jméno, které se kdy ocitlo na seznamu terezínských vězňů, vepsalo do naší národní paměti obavu z nesvobody a útlaku.

Terezín v nás navždy zabudoval hluboký odpor k extrémismu, k antisemitismu, ke všem formám nacionalistického a rasistického běsnění, a také odpor k ponižování lidí a také odpor k totalitní svévoli.

Dámy a pánové,

Terezín nás také učí, jakou cenu má pravda.

Pravdu o nelidském životě v terezínském ghettu si zapisovaly zdejší děti do deníků a spisovatelé do svých poznámek. Svět ale místo toho měl vidět idylické město. Tehdy to měl být důkaz Hitlerovy údajné velkorysosti. Mnohem víc je to však důkaz naprosto cynické podstaty nacistické propagandy, která tehdy ve svůj prospěch neváhala obrátit cokoliv, dokonce i prohlásit vězení a koncentrační tábor za ideální místo k žití.

Autorům tehdejších dětských deníků nezbývalo než věřit, že čestnost a pravdomluvnost, se kterou zaznamenávali svůj osud, se jednou v budoucnu dostane ke slovu a ukáže pravou podstatu tehdejšího nacistického teroru.

Ta pravda se dostala na povrch po skončení druhé světové války.

Dnes žijeme v době, kdy si tuto pravdu připomínáme se vší vážností, často s lítostí, často s hněvem, často se soucitem, s pocitem nespravedlnosti, ale jako nezpochybnitelnou pravdu.

Pravda o totalitním zlu by nám ale byla upřena, kdyby nacismus nebyl našimi předky a spojenci rozhodně poražen – kdyby tehdy nebyl poražen jak vojensky, tak jako ideologie.

Važme si toho, že žijeme ve společnosti, kde je možné svobodně diskutovat o tom, jaká je skutečnost a co je správné.

Dnešní svobodná a mírová realita v Evropě je výsledkem spolupráce. Je výsledkem snahy o pokojné řešení a překonávání rozdílů, které v minulosti, v dobách vzestupu nacionalismu vždycky spolehlivě vedly k válce. 

Právě tady, v Terezíně, můžeme nejlépe pochopit cenu míru i to, jak nebezpečné je rozdělování společnosti, jak nebezpečné je štvaní národů nebo štvaní lidí proti sobě. Toto vědomí má, myslím, naše kultura hluboce zakořeněné a já věřím, že nám pomůže i v dnešní době rozlišovat mezi dobrem a zlem, znovu pochopit, že právě spolupracující Evropa je tou nejlepší pojistkou proti opakování válečných a totalitních hrůz.

Vážené dámy, vážení pánové,

chci dnes věnovat svá poslední slova těm, kteří v terezínských zdech ztratili život, kteří zde ztratili své rodiny a své blízké, kteří zde ztratili zdraví, kteří tady přišli o dětský věk. A chci poděkovat všem, kteří terezínské utrpení přežili, chci jim poděkovat za to, že to nevzdali. Chci poděkovat všem, kdo v sobě našli odvahu bojovat proti nacismu.

Pomáháte nám pochopit cenu hodnot, které máme také my, dnešní Češi, povinnost bránit. Děkuju.