Vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci, vážený pane premiére a vážený pane ministře financí, který budete mojí dnešní obětí.

Dovolte mi, abych si trochu zavzpomínal. Byla to 90. léta, konkrétně právě rok 1990, když jsem se stal či byl zvolen předsedou rozpočtového výboru Federálního shromáždění, a to byl první případ, kdy jsem se setkal s problematikou státního rozpočtu. Poté jsem se s touto problematikou setkával jako předseda opoziční strany, jako předseda Poslanecké sněmovny, jako předseda vlády a nyní již podeváté jako prezident. A když tak přemýšlím o těch 32 letech, tak si uvědomuji, že u mě končí čas exaltovaných diskusí a nastupuje jakási smířlivost spojená se stářím, úsměv nad problémy, které jsem dříve pokládal za klíčové, a naopak snaha dobrat se jakousi komparací různých pohledů, něčeho, co se alespoň trochu bude blížit pravdě.

Dovolte mi tedy tento historický úvod a nyní bych rád přešel k meritu věci. Státní rozpočet, jak všichni dobře víme, není záležitost účetních, je záležitost ekonomů. A každý z ekonomů by měl přiznat barvu a říci, k jaké ekonomické škole se hlásí. Bylo by jednoduché, kdyby existovala jedna jediná ekonomická škola, ale není tomu tak. Já se tedy hlásím k Johnu Maynardu Keynesovi, který o státním rozpočtu napsal, že má plnit takzvanou proticyklickou funkci, to znamená, že v okamžiku ekonomické deprese má nastoupit fiskální expanze, tedy i deficitní státní rozpočet, ale naopak v okamžiku ekonomické konjunktury má být rozpočet restriktivní, a to v takovém smyslu, aby byl nejenom vyrovnaný, ale aby byl přebytkový, tedy aby se splácely minulé dluhy.

Promiňte, že tato známá fakta vůbec uvádím, ale činím tak proto, že i ti, kdo se hlásí ke Keynesovi, si zpravidla pamatují jenom první část jeho věty, to znamená ono deficitní financování, a zapomínají na část druhou. My jsme tady proto, abychom společným úsilím přispěli k růstu ekonomické výkonnosti, a tedy i k růstu životní úrovně našich občanů. Státní rozpočet je z tohoto hlediska pouze nástroj, není to samoúčel, není to věc sama o sobě. A právě proto je dobré se ptát, jak předložený, ale i minulý návrh státního rozpočtu této funkci ekonomického nástroje odpovídá.

Většina prognóz naší ekonomiky tvrdí, že po překonání - if any - covidové pandemie dojde k mírnému, asi 3% růstu, což lze s jistou dávkou optimismu považovat za výraz ekonomické konjunktury. Znamená to tedy, že rozpočet má být v této fázi zaměřen na splácení minulých dluhů, které zde nepochybně byly. A já tyto dluhy vůbec nekritizuji, fiskální expanze je legitimním nástrojem rozpočtové politiky v době, kdy hrubý domácí produkt klesal asi o 4 % právě v důsledku zmíněné pandemie. Ale nyní nastal čas dluhy splácet a tento čas dopadl na přítomnou vládu. A uvidíme, jak se s tím tato vláda vyrovná.

Chtěl bych se pokusit vládě i poslancům pomoci s hledáním nástrojů, jak v této chvíli dluhy splácet. A pokud moje jako vždy geniální návrhy odmítnete, řeknu si s Jackem Nicholsonem: "Alespoň jsem to zkusil." Chtěl bych vás upozornit, že každá liška chválí svůj ocas a každý autor návrhu rozpočtu mu dává labely, které často nejsou pravdivé. Návrh rozpočtu, který nyní začínáme projednávat, je označován za protiinflační. Chtěl bych vám sdělit, že ho pokládám za proinflační. Návrh rozpočtu, který vám je předložen, je pokládán za prorůstový. Chtěl bych vám sdělit, že prorůstový není. A to je ona přátelská kritika, kterou ovšem musím zdůvodnit.

Začnu tím, co je těžší. Začnu hledáním příjmových zdrojů, protože to je conditio sine qua non, máme-li dosáhnout vyrovnaného nebo dokonce přebytkového rozpočtu. Říkal jsem ještě jako premiér, že škrtat výdaje dokáže cvičený foxteriér, ale najít zdroje příjmů vyžaduje jistou ekonomickou inteligenci. Co vám tedy chci jako zdroje příjmů doporučit?

Začnu tím největším a přiznávám také nejvíce pochybným. Téměř každý politická strana měla ve svém programu rušení daňových výjimek s různou měrou akcentu, nicméně neznám stranu, která by se tomuto tématu nevěnovala. Když se ovšem podíváte na realitu tohoto návrhu státního rozpočtu, tak on v podstatě žádné daňové výjimky neruší a já to pokládám za velkou chybu. Mimochodem, zde přítomná paní ministryně financí veřejně prohlásila, že zrušila daňové výjimky za 13 miliard korun.

Já jí za to děkuji a upozorňuji, že celkový rozsah daňových výjimek je 380 miliard korun. Opakuji ještě jednou - 380 miliard korun. Kdyby této Sněmovně a této vládě nechyběla politická odvaha, máte zde obratem ruky přebytkový rozpočet a splácíte dluhy.

V čem je problém? Za každou daňovou výjimkou stojí lobbistická, někdy až mafiánská skupina, která si jednou, někdy kdysi dávno, tuto výjimku vyvzdorovala, a jestli znáte teorii o zděděných zájmech, vested interests, tak brání své zděděné zájmy a nepovolí a nepovolí.