Přední politik ČSSD Antonín Seďa se nedávno na Facebooku zamyslel a položil otázku: „Není pro mne moc logické, že má ČSSD stále nízkou podporu občanů. Sociální demokracie splnila z 80 % svůj program, napravila nespravedlnosti předchozích pravicových vlád, lidem se daří lépe než v roce 2013, je slušný hospodářský růst a nízká nezaměstnanost. ČSSD stojí na straně zaměstnanců, rodin s dětmi, seniorů i živnostníků. Takže prosím, poraďte, co s tím?“

Myslím, že pro pochopení současné situace musíme zvážit mnohem více faktorů, než se zdá. Rád se o to pokusím.

Když ČSSD podle průzkumů volebních preferencí dosahovala v roce 2010 hranice 34 % a volební výsledek byl, tuším, 22 % tehdejší předseda Jiří Paroubek odstoupil. Čtrnáct dní poté, na zasedání ÚVV vystoupil Waltr Komárek, nestor sociální demokracie s ostrým, pro mne dost překvapivým projevem. Odsoudil politický marketing předchozího vedení (ač byl poradcem premiéra na Úřadu vlády a později předsedy strany a nikdy dříve tak nepromluvil). Snažil se upozornit na rozdíly marketingové podoby volební kampaně s realitou, přehřátou kampaň v médiích, billboardech, příliš vysoké náklady a podobně. V atmosféře zklamání se jeho projev novému staronovému vedení strany bez předchozího předsedy tak líbil, že jej rozeslali do všech místních a okresních organizací. Změna hodnocení za 15 dní, tak bych to nazval.

Nikdy jsem tento názor zcela nesdílel. Prameny nevítězství ČSSD v roce 2010 měly kořeny podle mě podstatně dříve. Když Parlament vyslovil na jaře 2009 nedůvěru vládě Mirka Topolánka, nastoupila vláda Jana Fischera (jaro 2009 2010) a proběhly známé události v tzv. Melčákově procesu proti jednorázovém ústavním zákonu o rozpuštění sněmovny. Ač pozorný čtenář knihy ústavního soudce Hollandera „Filosofie práva“ které vyšla o dva roky dříve mohl číst rozsáhlou pasáž o nepřípustnosti takového účelového křivení ústavy, politici se nenechali poučit a Ústavní soud zákon zrušil. To narušilo politickou scénu natolik, že nový návrh o rozpuštění sněmovny, který se již stal trvalou součástí ústavy (a je jí dodnes) vznesl mezi politiky ČSSD takovou nedůvěru, že na poslední chvíli rozpuštění sněmovny nepodpořili.

Zde byl ten zásadní omyl a základ budoucího neúspěchu. Neustálé diskuse, dlouho trvající nekonečná kampaň voliče od ČSSD odsunula. Kdyby byla tehdy sněmovna rozpuštěna, byl úspěch ČSSD na podzim roku 2009 jasný. O rok později se rozplynul.