Vzala jsem si do práce psa.

Máte tu možnost, když potřebujete pomoct? Věřím, že řada lidí nikoli, ale také vím o tom, že pro hodně lidí je to vítaná a používaná varianta, protože někdy to prostě nejde vyřešit jinak.

Kdo mě zná, tak ví, že ctím dodržování pravidel (někdy až moc úpěnlivě), ale zároveň jsem velkou zastánkyní toho, že k sobě máme být laskaví, a že radnice není nedotknutelná slonovinová věž.

Živě si pamatuji, jak někteří kolegové padali do mdlob, když jsem začala na rady jezdit s kočárkem a během hlasování jsem odbíhala kojit. Pamatuji si zděšení, když jsem na zastupitelstvu neseděla, ale stála, s dítětem uvázaným v šátku, protože jsem ho potřebovala uspat. Ano, dítě není pes, a ano, neplatí zákaz vstupu do budovy s dítětem a pravidla platí pro všechny. Zděšení je ale srovnatelné. Zasedání je nedotknutelné!

Ráda bych se tedy omluvila, že jsem porušila zákaz vstupu do budovy se psem.

Ráda bych ale také řekla to B.

Abyste mě pochopili, rozhodně nejsem zastáncem toho, aby děti a psi trávili dlouhé hodiny v práci a ani jsem to nikdy neudělala. Vždycky jsem zajistila hlídání a vždycky šlo o chvíli, která je potřeba překlenout, vyřešit. Vždycky šlo o domluvu, vždycky šlo o vzájemnou pomoc.

Nikdy bych nezvedla ruku pro to, aby mohli psi volně pobíhat po radnici, aby mohli čekat se svými páníčky na odbavení na chodbách. Jednak to není v běžných situacích nutné, jednak naprosto respektuju to, že ne všichni mají psy rádi a chtějí je mít kolem sebe. Kdyby za mnou ale přišel zaměstnanec s prosbou o pomoc, že potřebuje na chvíli psa pohlídat a vzít do práce, vždycky bych mu vyšla vstříc.

Radnice prostě nemá být slonovinová věž určená pouze pro vyvolené, ideálně roboticky pracující lidi. Pracují v ní normální lidi s normálními problémy, s normálními rodinami, s normálními potřebami.

Chci žít ve světě, kde si lidé umí pomoct, říct si vzájemně svoje mantinely, a pokud se jim něco nelíbí, tak si to vyříkat do očí, a nevolat kvůli tomu novinářům. Ale ony budou volby, že?