Po roce 2000 se objevuje řada „nových kurikul“, která kladou důraz na „ústřední postavení žáka a na výstupy jeho učení“. V popředí tohoto systému jsou obecné kompetence (dovednosti) žáka. Učiteli je přisuzována role tvořivého spolutvůrce kurikula.

Dá se říct, že původní vzdělávací systém mohl v extrému vést až k nesmyslnému memorování znalostí, naopak současný systém relativizuje oborové znalosti. Když to hodně zjednoduším, tak se očekává, že si žák většinu informací vygoogluje. Uveďme proto alespoň některé kompetence, které by měl mít dnešní žák na konci základního vzdělávání:

• vybírá a využívá pro efektivní učení vhodné způsoby, metody a strategie, plánuje a řídí vlastní učení. Projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu…
• vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení…
• samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro použití v budoucnosti
• poznává smysl a cíl učení, má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit, kriticky zhodnotí výsledky svého učení a diskutuje o nich

Po přečtení těchto několika cílů asi každého napadne otázka: „Opravdu máme takové žáky? Je většina absolventů základních škol takto připravena?“ Zeptejte se kdejakého rodiče, učitele nebo zaměstnavatele. Osobně se domnívám, že takových vzdělávacích cílů můžeme těžko dosáhnout, pokud žáci nebudou mít jisté pevné vědomosti a dovednosti. Jak po nich můžeme chtít, aby kriticky zpracovávaly informace, když žádné nemají? Nedostatek vědomostí a dovedností nemůže vést k soudným závěrům. Mám také za to, že dřívější způsob učení a školní přípravy více vedl k dnes tolik chybějícím pracovním návykům. V dnešní škole již není učitel ten vážený, přísný a spravedlivý pedagog, který s náročností vyžaduje pozornost, pracovitost a vědomosti. Role učitele je oprvadu vnímána jako průvodce. Současný „svobodný“ přístup ke vzdělávání vychází z myšlenky, že dítě nejlépe ví, co potřebuje a samo se naučí to získat. Vytrácí se tak potřeba vštěpovat a upevňovat vědomosti.

Dopady takového přístupu ke vzdělávání jsou zřejmé. Nevědomost a přístup k velkému množství nefiltrovaných útržků libovolných informací vede k takovým myšlenkovým závěrům a postojům, že se nestačíme divit. Důkazem tohoto stavu jsou mj. různé internetové diskuse a komentáře. To nemluvím o neuvěřitelné sprostotě a hrubosti, takže žasneme, kde se tito lidé a jejich myšlenkové pochody berou. Trochu mám také obavu z až nekritického vzývání „digitalizace“. Pokládám si otázku, zda její využívání za každou cenu, také nevede k získávání kompetencí cestou nevědění.

Po roce 1989 jsme se vydali cestou zvýšení podílu středoškoláků a vysokoškoláků v populaci. Tento přístup vedl k obrovskému nárůstu středních a vysokých škol, které produkují velké množství průměrně připravených, nepříliš plodných a nepříliš tvořivých bakalářů a navazujících magistrů. Je na místě se ptát, jestli by tito absolventi teoreticky nebyli užitečnější sobě a svému okolí, například v řadách vysoce kvalifikovaných řemeslníků a dělníků.

Petr Procházka
Ředitel Hotelové školy Vincenze Priessnitze a Obchodní akademie Jeseník
Člen Výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost Olomouckého kraje