Předkládaná novela školského zákona se zabývá především uzlovými body, to znamená nástupem do první třídy, ukončením povinné školní docházky, přechodem na střední nebo učňovské školství a potom výstupem střední školy, to znamená maturitou.

Já se těmto uzlovým bodům budu také věnovat, nicméně rozbor detailní si nechám do školského výboru. Chtěla bych toto projednávání zarámovat v trochu historické souvislosti. Od roku 2009 je toto 19. novela školského zákona. My v posledních lech zrychlujeme tempo, ve kterém přidáváme další a další novely a snažíme se reagovat na nějaký problém nebo na nějakou skutečnost, kterou předkladatel chce změnit. Všem těmto novelám je společná jedna vlastnost, a to je krátkozrakost. Předkladatelé se snaží řešit svůj problém tím, že navrhnou novelu a hodnotí přínos, dobro z jejich pohledu pouze v prvním kroku. Ale školství je velmi komplikovaný systém, který je nutný posuzovat nejenom z hlediska cíle prvního kroku, ale v celé šíři pedagogického vzdělání a působení. Musím bohužel konstatovat, že ani tato novela se nevymkla předchozím z hlediska hodnocení dosahu v prvním kroku.

Vrátím se tedy k povinnému předškolnímu vzdělávání. My od vývojových psychologů víme, že toto období dítěte je naprosto klíčové pro jeho další rozvoj. To, v čem se lišíme s paní ministryní jako předkladatelkou a s dalšími stranami, je způsob, jakým se budeme snažit poskytnout dítěti to maximum, které v tomto věku může získat. Představa, že to můžeme vyřešit jednoduše novelou školského zákona, je podle mého soudu zcela lichá.

Proč vlastně děláme tuto úpravu? Chceme, aby děti, které jsou handicapované svým sociálním postavením nebo nedostatkem péče rodičů, tuto péči dostaly ve školce. Ale to je přece sociální problém, to není problém školy! Jestliže chceme, aby rodiče dbali na vzdělání, předškolní vzdělání svých dětí, je třeba jít do terénu, pracovat s rodinami, motivovat je, poskytovat jim podporu a já budu bránit všechny motivační formy, které pro tyto rodiny by ze strany ministerstva přišly. Je důležité, aby se děti, které nejsou připraveny pro školní docházku, nedostaly do spirály neúspěchů, která může končit až nedokončeným školním vzděláním. Ale cesta nevede prostřednictvím zákona, cesta vede prostřednictvím osvěty, vzdělávání a působení na rodiče.

Chci tady zcela vážně upozornit na to, že v posledních dvou letech jsme svědky toho, jak se odpovědnost rodičů a rodiče ze vzdělávacího systému vytlačují. Všimněte si, jak rodiče jsou zbavováni svých odpovědností, jaká byla bouřlivá diskuse o individuálním vzdělání, jak obtížně jsme prosazovali a hájili pozici rodičů ve školských radách. To je věc, která je skutečně alarmující. Já se domnívám, že jedním z důvodů, proč chceme novelou řešit předškolní vzdělání, je fakt, že sociální demokracie to měla ve svém programu, a tak prostřednictvím koaličního zákona si vzala jako rukojmí všechny rodiče a všechny děti v předškolním věku.

Stojí za zmínku ještě oblast odkladů. Všechno, co tady zaznělo, množství odkladů, je pravda a je třeba, abychom se na to zaměřili. Konec konců význam vzdělávání a rozvoje dětí v předškolním věku dokazuje sám zákon v tom, že posouvá zápis, protože v důvodové zprávě se uvádí, jak důležité jsou tři měsíce v tomto věku. Tomu rozumíme, to chápeme. Ale domnívat se, že toto bude cesta, která sníží odklady, je zase podle mého soudu naprosto zavádějící. Kdo dnes žádá odklady? Především jsou to rodiče, kteří tlačí na odborná pracoviště, aby umožnily odklad dítěte. A tady si myslím, že selhává ministerstvo. Ministerstvo přece má nástroje a má metody, aby rodičům vysvětlovalo, že pokud je jejich dítě zralé pro školu, nemá ve školce co dělat, protože pro svůj zdárný rozvoj potřebuje jiné podněty, než které mu může nabídnout školka. Ministerstvo má dostatek odborníků, má autority, které by měly nezpochybnitelným způsobem vysvětlovat veřejnosti, že ti rodiče, kteří u dětí způsobilých pro školu trvají na odkladu, slouží dětem medvědí službu. To jsou věci, které nemůže ministerstvo zanedbávat a potom chtít všechno legalizovat.

Druhou oblastí, ke které se chci vyjádřit, jsou povinné přijímací zkoušky. Já mám z dikce zákona pocit, že se jedná o zákon-nezákon, protože pokud se bavíme o nějaké kategorizaci splněných požadavků, tak se vlastně bavíme jenom o prvním kole přijímacího řízení. Ve druhém kole už je zákon ředitel. Ten určuje, kdo bude moci býti přijat a kdo bude moci nastoupit na střední školu. Navíc se to týká pouze maturitních oborů, takže děti, které se rozhodnou nebo vezmou na vědomí v sedmé osmé třídě, že studovat nepůjdou, nejsou dostatečně motivovány. My jsme zůstali na půl cesty, co vlastně chceme. To, co se teď děje, kodifikuje současný stav, ale já se tedy ptám, v čem je to dobro z pohledu předkladatele, když nezavádí vlastně nic nového, protože na střední školu můžeme nastoupit buďto tím, že splníme předpoklady, anebo si počkáme na další kola. Potom všechny studenty poměříme jednotnou státní maturitou.

Ke společné části státních maturit snad jenom tolik. Škola je velmi hierarchický systém. Symboly a rituály tam mají svoji nezastupitelnou roli. Symbolem pro společnou část státní maturity z matematiky je odklad. Jednoznačně dáváme najevo, že to, co jsme odložili dvakrát, můžeme odložit potřetí a do budoucna to bude zase předmětem diskusí, vyjednávání, politické vůle. Odklad je začátek neúspěchu. Pokud dnes posouváme matematiku, dáváme jasně najevo, že jsme ochotni o tom ještě dále diskutovat.

Mluvila jsem zatím jenom o tom, co v materiálu je, ale nikoliv o tom, co v materiálu není. Všichni si pamatujeme diskusi o individuálním vzdělání na druhém stupni a já předpokládám, že to bude předmětem pozměňovacích návrhů, konec konců sama jsem ho předložila, takže pokud bychom se na tom nedohodli nějak v rámci školského výboru, tak jsem připravena tak učinit.

Více než rok čeká moje novela tzv. české školy bez hranic, která má upravovat lepší podmínky pro děti, které vyrůstají v zahraničí, a jsou to děti buďto ze společných manželství, nebo třeba děti diplomatů apod. Byla bych ráda, kdybychom v rámci řízení této novely to mohli pojmout jako pozměňovací návrh.

Nehovořili jsme tady také o vyšších odborných školách, což je ve školství horký brambor, který ministři přehazují, protože si s tím moc nevědí rady. V roce 2008 bylo řečeno, že vyšší odborné školy se budou transformovat buďto ve střední školy, anebo v bakalářskou formu.

Takže máme o čem mluvit. Detailnější diskusi skutečně nechávám až na školský výbor, a pokud nás paní ministryně vyzvala ke korektní diskusi, tak já stejně korektní přístup očekávám také od Ministerstva školství.