Dobrý den.

Já začnu asi tím základním, že poděkuji za to, že vůbec tady ohledně vody jsme. Protože od roku 1993 je to poprvé, kdy někdo ze zákonodárců se problematikou vody zabývá nejen z pohledu sucha, ale taky z pohledu systému správy a nastavení prodeje vody v České republice. Seznámili jste se s důkazy o protiprávním jednání a miliardových škodách, které jsme vám předali v rámci publikace Voda je život, ten první díl. A věřím, že nám pomůžete s nápravou. Současně chci poděkovat občanům, protože bez těch občanů bychom tady taky nebyli. A to jsou lidé, kteří tu vodu nějakou dobu, a to není nějakou dobu krátkou, ale 20 let, brání. Nebo nám s ní pomáhají. Paní senátorka Vítková zmínila počet lidí pod peticí, tak těch lidí dneska je 36 tisíc. Dalších 51 tisíc lidí, nebo část z nich, šíří data a informace o vodě na Facebooku Voda lidem. A, ať máte představu, vodu už dneska nebere jako samozřejmost 250 tisíc lidí, kteří v podstatě pravidelně používají datový portál Pravda o vodě.

Zkušenost z Francie a z Německa ukazuje, že ta náprava opravdu stojí na informacích. A my děláme všechno pro to, aby je měli zákonodárci. My jsme ty informace nedali jenom vám, my jsme je dali i poslancům, ministrům. Jsou někteří poslanci, kteří petici podepsali nebo poměrně jedna strana celá, plus dokonce ministryně, která tady bude za chvilku vystupovat, taktéž. Mám 10 minut, takže nebudu zdržovat. Pro všechny z vás jsme, prosím vás, připravili takové jednoduché schéma. Protože ono to sice vypadá jako jasné, ale úplně jasné to vždy není, když se na to nedívá člověk z nadhledu. Má to u sebe, takže nebudu to úplně komentovat, ale logika je prostá. Jde o to, jaký je nějaký koloběh vody – déšť, přehrady, podzemní zásoby, které my potom si od té přehrady vezmeme, přečerpávací stanice, vodovody, občan, vy, já vodu spotřebujeme, kanalizacemi vyčistíme a vodu potom vracíme té přírodě. S tím, že v podstatě jsme si ji půjčili. Nebylo to tak, že bychom ji vyrobili. Druhé schéma, které tam máte, je zásadní trochu z jiného pohledu. A vysvětluje, že všechny ty věci kolem té vody, které tady používáme, zaplatí vždy, vždy a pouze občan. Žádný koncert, žádní lobbisté, vždy jenom občan. A to buď z vodného, stočného, anebo skrytě z daní neboli ne přímo z daní. To znamená, veškeré investice do vodárenství v České republice v konečném důsledku zaplatí pouze občan. Co se týká přehrady, ty staví a financuje a vlastní stát. Vodovody, infrastrukturu z 90 % vlastní města, obce nebo městské vodárny. V podstatě řeknu stát, i když to přímo není správně, ale rozumíme si. Toto zaplatí 10 milionů občanů. A myslím si, že základní pravidlo, že s tím budete souhlasit, že ten, kdo platí, tak by ten systém měl být nastaven, by je měl platit i v českém vodárenství. Po roce 1993 se však v České republice začaly dít věci, které jsou často v rozporu se zákony a jsou nastaveny tak, že jsou pro občany nevýhodné. To jsme vám doložili již v tom prvním díle včetně rozsudku. Vyšetřovatel v jedné kauze vodárenské, když se mě na to ptal, tak to popsal na příkladu sadu. A já si dovolím v podstatě ten jeho příklad zopakovat, protože on je srozumitelný a nedostaneme se do komplikací provozní smlouvy, prodejní smlouvy apod.

Honza má sad, pěstuje jablka, sbírá a prodává jablka. Za utržené peníze hradí náklady na sad, na zaměstnance, samozřejmě náklady na prodej. Na konci toho celého systému inkasuje zisk. K tomu, aby ta jablka mohl sklidit a prodat, potřebuje zaměstnance a žebříky. V podstatě na první pohled nic, co by nás mělo překvapit. To říkal i ten pán. Poprvé, když jsem to viděl, tak se mi to zdálo v podstatě logické, vždyť je to prostě obchod. Prostě si pan ten vlastník sadu, ověří, jestli ten pan Josef říká pravdu, a pak se rozhodne, jestli přistoupí na ty smlouvy, nebo nepřistoupí. A tady nastává ten problém. Josef lze a Honza nic neověřuje, vlastník sadu nic neověřuje. Zásadní problém je, že ten vlastník toho sadu nic neověřuje, i když dostal od nás informace, že se připravuje něco, co je protiprávní, že dokonce ten pán, který s ním jedná, protiprávně skupuje části těch vodáren, případně se snaží namotivovat starosty, aby prodali akcie, což nemohli ze zákona legálně udělat. A ještě větší problém je, že stát, který má zlatou akcii a právo veta a ví, že se toto děje, protože byl námi v roce 2002 pravidelně informován, proti tomu nezakročí. A dokonce pro to hlasuje.

Úplně zásadní je, že v roce 2003, poté, co jsme upozornili Ministerstvo zemědělství, pan ministr Palas zakázal hlasovat pro smlouvy s koncerny, pokud nebude doloženo, že to je pro obce a stát výhodné. Tento zákaz nikdo nerespektoval. A pozor! Lidé z Ministerstva zemědělství v některých případech hlasovali v rozporu pověření Fondu národního majetku. Máme to zdokumentováno, máte to v té publikaci. Je to strana 79, když byste to hledali. Ministerstvo zemědělství bylo v pozici, kdy toto mohlo zastavit, kdyby se hloupý Honza neinformovaně nechal kdekoliv zlákat na slepou cestu, prostě nezvedli by pro to ruku. A tak jak většina těch vodáren dneska, minimálně polovina, prokazuje, že je schopna fungovat bez jakýchkoliv zahraničních koncernů a čerpá dotace z Evropské unie, reinvestuje peníze, by to mohlo fungovat i tak dál. Udělal jsem to, že jsem se zeptal Ministerstva zemědělství, na základě čeho hlasovali pro ty smlouvy? Paní ředitelka, vrchní ředitelka sekce Ministerstva zemědělství, na otázku, jaké rozbory dělali, výhodnosti těch provozních smluv, odpověděla: