V posledních dnech sledujeme staccato politických aktů, vyjádření rozhodných dementi i neochvějných postojů. Od pachu spálených hradních trenclí, přes pachuť socanského referenda, kde nějakých pět tisíc zmasírovaných straníků uvěřilo pohádce o ovladatelném premiérovi, přes dávení vyvolávající chucpe komunistů, kteří s křivými úsměvy zakrývajícími hlad po moci diktují své požadavky, až po málo překvapivé vyjádření designovaného Bureše, že přece sluníčkáře Pocheho prezidentovi nepřinese. Je víkend, politika trochu zvolnila, takže místo aby pan Hamáček vzal předsedu ANOfertu mokrým hadrem přes ústa, nastává až bělosobotní vyčkávání.

Drsný Hamáček, který je přece hluboce přesvědčen, že dokáže bezohledného miliardáře uřídit, bude mít chlapské řeči, že neustoupí ani o píď. Minimálně proto, že by ve vlastní straně vypadal ne jako vůdce, ale jako pitomec, a že by celý rituální taneček kolem referenda mohl hodit do žita. Jak z téhle kaše ven, je nasnadě.

Hamáček přislíbí ústupky tam, kde mu do toho nebude nikdo zas až tak moc žvanit. Totiž na kýženém postu ministra vnitra. V praxi to bude znamenat, že všichni s ostentativním skřípáním zubů nechají pana Pocheho ministrovat zahraničí, ČSSD poklepe svého vůdčího chlapa po plecích, jak že to báječně zvládl. A tento rozhodný, odvážný a neústupný Hamáček se bude jako ministr vnitra na kratičkém řetězu kolébat kolem manéže a předvádět pozoruhodné cviky. Premiér tak získá další ministerstvo, aniž by si toho kdo všiml, aniž by mu to někdo mohl vytýkat. Není důležité, kdo sedí v křesle, důležité je, kdo rozhoduje. A o to přece od začátku jde.

Ale možná to bude jinak. Možná pan Hamáček neustoupí. Možná už ČSSD narazila na zeď, za niž už jít nechce a nemůže. Možná že bude ČSSD trvat na svých postojích a nebude dělat ze svých členů a voličů užitečné idioty. Možná že bude muset Andrej Babiš hledat podporu tam, kde už ji našel, a přiznat se ke spolupráci s Okamurou. A možná si tak ČSSD zachrání svou čest a třeba i budoucnost. Lze v to jen doufat.

A možná to bude ještě jinak. Hamáček ustoupí a nechá si jméno ministra zahraničí nadiktovat třeba z Hradu nebo z ÚV KSČ, ba možná i přesvědčí stranické kolegy o nutnosti tohoto kroku. Pak z ČSSD zůstane jen onuce na noze pošlapávající demokracii a z pana Hamáčka smutná postava předsedy, který měl větší ambice než schopnosti.

Ať tak či onak, krvácet na tom bude naše země a svoboda jednoho každého z nás.

Proto se musíme stále snažit nahlížet za politické hromobití a nenechat se oslepit blesky fotoaparátů na tiskovkách. Musíme sledovat, odkud se v tichosti a nenápadně blíží větší nebezpečí, které vypláchne demokracii z našich domovů až někam do kanálu.