V posledních dnech sledujeme staccato politických aktů, vyjádření rozhodných dementi i neochvějných postojů. Od pachu spálených hradních trenclí, přes pachuť socanského referenda, kde nějakých pět tisíc zmasírovaných straníků uvěřilo pohádce o ovladatelném premiérovi, přes dávení vyvolávající chucpe komunistů, kteří s křivými úsměvy zakrývajícími hlad po moci diktují své požadavky, až po málo překvapivé vyjádření designovaného Bureše, že přece sluníčkáře Pocheho prezidentovi nepřinese. Je víkend, politika trochu zvolnila, takže místo aby pan Hamáček vzal předsedu ANOfertu mokrým hadrem přes ústa, nastává až bělosobotní vyčkávání.

Drsný Hamáček, který je přece hluboce přesvědčen, že dokáže bezohledného miliardáře uřídit, bude mít chlapské řeči, že neustoupí ani o píď. Minimálně proto, že by ve vlastní straně vypadal ne jako vůdce, ale jako pitomec, a že by celý rituální taneček kolem referenda mohl hodit do žita. Jak z téhle kaše ven, je nasnadě.

Hamáček přislíbí ústupky tam, kde mu do toho nebude nikdo zas až tak moc žvanit. Totiž na kýženém postu ministra vnitra. V praxi to bude znamenat, že všichni s ostentativním skřípáním zubů nechají pana Pocheho ministrovat zahraničí, ČSSD poklepe svého vůdčího chlapa po plecích, jak že to báječně zvládl. A tento rozhodný, odvážný a neústupný Hamáček se bude jako ministr vnitra na kratičkém řetězu kolébat kolem manéže a předvádět pozoruhodné cviky. Premiér tak získá další ministerstvo, aniž by si toho kdo všiml, aniž by mu to někdo mohl vytýkat. Není důležité, kdo sedí v křesle, důležité je, kdo rozhoduje. A o to přece od začátku jde.