Pod spoustou svých příspěvků čtu, že jsme k vládě příliš kritičtí. Že čelí nebývale těžké zkoušce, ve které by bezchybně neobstál nikdo. V tom dávám ale každému za pravdu. Vládnout nyní – to je řehole, obrovská zodpovědnost, nevděčná práce. Vždycky bude někdo nespokojen, zažíváme dosud nepoznané, naše životy se během roku proměnily mnohdy k nepoznání a všichni toužíme po tom, abychom se navrátili do normálního stavu. Ale přesto, nebo možná právě proto, je dobré se zastavit, zamyslet se a říct, co v takových chvílích jako občané po svém státu a jeho reprezentaci chceme.

Začal bych otevřeností. Vstřícnou a jasnou komunikací, vysvětlováním místo přísnosti, přehledností všech kroků, která vláda dělá. Zlaté pravidlo krizového řízení říká – dělej jen to, u čeho víš, proč to opravdu děláš. Nastav si systém hodnocení účinnosti jednotlivých postupů. Mluv s lidmi, ukaž jim, že jsi tu pro ně, že tvé kroky jim mají pomoci, ochránit je. Jdi příkladem. Nic z toho se u nás od jara neděje. Premiér od začátku krize pohrdá systémem krizového řízení, krizový štáb byl dvakrát svolán pozdě a jeho kompetence omezovány vznikem dalších a dalších orgánů mimo systém. Ústřední epidemiologická komise se v létě nesešla ani jednou. Premiér často opovrhoval názory odborníků a kvůli politickému zisku odsouval těžká rozhodnutí. Sám příkladem nešel nikdy, ač vyzýval k tomu, abychom necestovali, smál se nám z Kréty. Vládní papaláši se po večerech setkávali v zavřených restauracích a vysmívali se lidem. My jsme víc, vy poslouchejte a neremcejte. A to všechno bylo provázeno nesrozumitelným souhrnem opatření, ve kterých se nevyznali ani ministerští úředníci, natož pak občané. A co to vyvolalo? Nedůvěru. A ta je největším nepřítelem účinného řešení každé krize. Lidé musí věřit tomu, že jejich oběť a omezení běžných životních návyků má smysl. Nestačí policista, který bude pokutovat každého, kdo se v noci objeví na ulici. Selhala i státní správa, odhalilo se, jak byrokratická a pomalá je. Pomoc státu přišla zatraceně pozdě, ztratili jsme se ve vyplňování složitých tabulek, místo abychom pomáhali. Velcí hráči si dokázali prolobbovat nejrůznější výjimky, malí živnostníci se místo toho trápili tím, zda zachránit sebe či své zaměstnance – protože souběh obou podpůrných programů není možný. Ty obrovské ztráty se teprve budou sčítat. Ztratíme ekonomické jistoty, ztratíme své obchodníky, kadeřníky, oblíbené restaurace a kavárny…

Původní plán vlády byl jasný a my měli konečně pocit, že věci mají alespoň nějaký řád – index rizika se sleduje od středy do středy, pokud je 7 dní v řadě v nižším stupni, vláda ve středu rozhodne a od pondělí se uvolňuje, což všem umožní se připravit. Ten současný cirkus je pro majitele restaurací, obchodů a pro všechny další strašně matoucí a dále podrývá ochotu občanů spolupracovat s vládou a respektovat opatření, což je v době stále velmi vysokých počtů nakažených strašně nebezpečné. PES jakoby neexistoval. Vláda místo jasných a účinných kroků, které opravdu pomohou lidem, spotřebovává svou energii na rozdávání plošných dárečků a změnu daňových pravidel, která ve svém důsledku přinesou jen chudnutí obcí, měst, krajů a lidí v něm. Až vám příští rok váš pan starosta řekne, že se vaše ulice, škola či hřiště opravovat nebudou, že místní podnikatelé tak přijdou o zakázky, nenadávejte mu za to. On ty peníze skutečně mít nebude.

Moc bych chtěl vládu, která se nebude lidí bát. Nebude se bát říkat pravdu a dělat i odvážné kroky, které vysvětlí. Přál bych si jednodušší stát, který obstojí i v krizi. Budu dělat všechno pro to, aby ta příští vládní reprezentace nárokům těžké doby dostála.

A co můžeme teď udělat my všichni? Až se ve čtvrtek otevřou naše malé obchody, jděme do nich nakupovat. Pořiďme tam vánoční dárky, dejme si kafe v naší kavárně, dojděme si (konečně) ke svému kadeřníkovi. Pomáhejme si navzájem. Protože tak můžeme pomoci tomu, aby byl svět v příštích měsících a letech zase normální.