Živé pochodně jako děsivé symboly protestu bezmocných. Známe je u nás, v Polsku, ale i v Tunisku nebo Tibetu.
Dnes jsem vzdala úctu Vasylu Makuchovi.

Možná ho neznáte. Narodil se 14. listopadu 1927 ve vesnici Karyv – což je dnes západní Ukrajina, tehdy součást Polska, a 5. listopadu 1968 se v Kyjevě rozhodl stát živou pochodní za svobodu Ukrajiny.

Při svém činu, dle dostupných svědectví, běžel směrem k dnešnímu náměstí Nezávislosti (tedy k Majdanu) a volal „Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Sláva Ukrajině!“ a protestoval také proti okupaci Československa.

„Pryč s okupanty Československa!“ byla jeho slova. I kvůli obsazení naší země se 5. 11. 1968, před 54 lety, Vasyl Makuch rozhodl nemlčet.

Co mě děsí? I když nás od rozhodnutí Vasyla Makucha a od okupace tehdejšího Československa dělí více než půl století, agresor zůstal stejný. Letos se putinovské Rusko rozhodlo zaútočit na Ukrajinu a my si připomínáme nejen oběť Vasyla Makucha. Další oběti nesmyslného násilí přibývají strašlivým tempem.

Rusko se opět snaží vzít svobodu Ukrajinkám a Ukrajincům, nevinní lidé umírají a trpí, a opět přichází ke slovu obrovské odhodlání a odvaha.

Tyto vlastnosti bezesporu měl i Vasyl Makuch. V 18 letech byl zatčen a vyslýchán NKVD, a pak strávil deset let nucených prací, většinou v sibiřských lágrech. Poté byl ještě na 5 let deportován do vyhnanství. Nesměl se ani pak vrátit domů na západní Ukrajinu.

I přes předchozí věznění a šikanu ze strany režimu, vedl poté rozsáhlou korespondenci s podobně smýšlejícími lidmi, kteří se také scházeli u něj v bytě – byl s celou rodinou pod dohledem KGB.
Nevzdal se. Nenechal se zlomit.

Za 40 let svého života zažil Vasyl Makuch ty největší hrůzy 20. století – totalitu, válku, ruské uzurpátorství i mstivost, deset let nucených prací v sibiřských lágrech a bezmoc tváří v tvář okupantům.

Čest jeho památce.