»Marx měl pravdu, kapitalismus může v určitém bodě zničit sám sebe, protože nemůžete donekonečna přesouvat příjmy od práce ke kapitálu, bez toho, aby v ekonomice nevznikla nadbytečná kapacita a nedostatečná poptávka. Mysleli jsme si, že trhy fungují, ale není to tak,« varoval ekonom Nouriel Roubini, který jako jeden z mála odborníků předpověděl finanční a hospodářskou krizi na začátku třetího tisíciletí, tedy v časech, kdy monetaristé i keynesiánci dolaďovali neoliberalismus a filosofové vážně hlásali konec historie a vítězství liberální demokracie (parlamentarismu, nekrytých peněz a trhů) na věčné časy a nikdy jinak.

Minulý měsíc Paul Romer vydal text, kteří mnozí považují za stejně významný předěl. Makroekonomie, argumentuje Romer, je věda, která nejenže už tři desetiletí stagnuje, ale ve skutečnosti ztratila značnou část své schopnosti porozumět skutečnosti! 

Jde o hodně. Jedna z ekonomických teorií, která i nyní, osm let po hospodářském krachu z r. 2008 dezorientuje ekonomické stratégy, tvrdí, že to, co dělají ústřední banky, je irelevantní. Hospodářství se totiž přece automaticky samoreguluje a má tendenci ke stabilitě. Ortodoxní ekonomická teorie dokonce tvrdí, že by nemělo vůbec žádný efekt, kdyby banky přestaly na pomoc stimulace hospodářství tisknout peníze, jak to nyní činí, a snižovat úrokové míry. I kdyby Evropská ústřední banka zdvojnásobila své úrokové míry a zrušila kvantitativní uvolňování, ekonomika by rostla stejnou rychlostí, tvrdí tato teorie. Šéfka FED Yelenová se proto už chystá zvyšovat úrokové sazby.

Romer toto sžíravě nazývá "postreálnou" ekonomií a argumentuje, že ekonomové se jí přidržují, protože jsou nepevní v kramflecích. Romer u ekonomické elity nachází tytéž problémy jako u teoretických fyziků: "přehnanou míru sebedůvěry", "nezvykle monolitní komunitu", až náboženskou loajalitu a tendenci ignorovat výsledky, které neodpovídají teorii - a nezájem o tom, že se ekonomové mohou mýlit. V podstatě jde o napodobení církevní dogmatiky, scholastiky a povýšení teologie na vědu. 

Romer ale argumentuje, že každá disciplína, která příliš silně závisí na matematice, tak jako ekonomie hlavního proudu, je pravděpodobně chybná. Jde o to, že lidé, kteří vytvářejí matematické modely, konstruují takové systémy, které neodpovídají skutečnosti. Pokud má Romer pravdu, má to obrovské důsledky pro způsob, jímž vlády a ústřední banky vytvářejí svou hospodářskou strategii. Namísto abstraktních modelů je zapotřebí něčeho, co je daleko blíže realitě - a se vznikem technologií počítačového napodobování skutečnosti je taková technologie už nablízku. Ano, půjde o kyberdemarchii.

Romerovo přiznání, že je mainstreamová ekonomie mylná, je známkou, že po mnoha desetiletích hledání externích narušitelských faktorů začali nyní akademičtí ekonomové hledat příčinu nestability uvnitř systému, nikoliv mimo něj. 

Především je však prý aktuálně nutné vyloučit z rozhodování ty lidi, kteří tvrdí, že je špatné si myslet, že "kapitalismus je nestabilní", pokud řídíte ministerstvo financí, stojíte v čele velké politické strany nebo centrální banky.

"Vynaložili jsme velké úsilí, abychom ukázali, že společenská racionalita účtování na základě pracovní doby je nadřazena racionalitě trhu. A že neexistuje nutná souvislost mezi používáním rovnovážných tržních cen u spotřebního zboží (které navrhujeme jako jednu složku celkového systému plánování) a rozkladem socialistického vlastnictví tím, že podnikům bude poskytnuta neomezená autonomie. 

´Refoma´ socialismu směrem k tržnímu hospodářství byla pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou! 

V celosvětovém měřítku znamenala znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917.

Na politické úrovni vedla k vytvoření situace, v níž socialistické hnutí a organizovaná pracující třída byly prakticky donuceny vyklidit scénu. Když socialismus odešel, jaká naděje, kromě fašismu a socialismu, zůstává těm, co nic nemají? 

Nic, pokud to nebude socialismus radikálnější, demokratičtější a rovnostářštější než cokoli, co zde bylo předtím, socialismus založený na jasných ekonomických a morálních zásadách, který se nevzdá své integrity ve prospěch demoralizujících mýtů trhu, dvěma slovy kybernetická demarchie" vysvětlují společenští vědci Paul Cockshott a Alvin Cottrell.

Podle Josepha Stiglitze je však chybně založený „evropský projekt příliš důležitý na to, aby byl obětován kvůli euru“. Proto se raději staví za „přátelský rozvod“. Ten by ovšem v současné chvíli vytvořil půdu pro ekonomické boje, které známe z historie. Evropa je na hraně (či za hranou) deflace a spousta zemí stále stagnuje při dvouciferných mírách nezaměstnanosti. Úrokové míry jsou kolikrát i pod nulou, kvantitativní uvolňování stimuluje místo reálného růstu jen virtuální nafukování bublin.

Všechny země, včetně těch přebytkových, by po vzoru České národní banky chtěly svou měnu devalvovat a na úkor svých občanů získat konkurenční výhodu pro své exportéry. Není náhoda, že koruna je momentálně asi na polovině své reálně hodnoty vůči dolaru.

Americký ekonom přichází s mechanismem, který by nahradil současný neudržitelný stav. Takzvané „flexibilní euro“ – více měnových unií (a tedy více „eur“) složených z podobných ekonomik.

To ovšem bez silného evropského rozpočtu fungovat nebude, jiní ekonomové proto doporučují euro zrušit a po zespolečenštění výrobních prostředků zavést objektivní Pracovní kredity, které neobíhají ale výměnou za produkty se stejným množstvím obsažené práce se prostě zruší. 

Šest a pak čtyři hodiny práce denně v pěti či čtyřdenním pracovním týdnu by mohly s rozvojem Čtvrté průmyslové revoluce či Průmyslu 4.0 plně dostačovat. A pokud se podaří prosadit ona společenská kontrola zdrojů, tak Pracovní kredity se budou s exponenciálně rostoucí produktivitou práce zhodnocovat, místo inflačních papírků s nuceným oběhem. Místo Utopie o volném trhu, který vše globálně vyřeší, je žádoucí věnovat se vytváření lokálních ekonomik například na bázi obnoveného Československa a Visegradu.

Morální patologie, rvačka každého s každým v rámci tzv. konkurence, nebo kooperace a růst blahobytu pro všechny, rozhodnutí máme ve svých rukou. Že to jde ukazuje Ústecký kraj, kde hejtman Bubeníček nastolil harmonické standardy i v nepříznivém republikovém rámci a obdržel od odborné poroty titul Manažer roku ve veřejném sektoru. 
Stal se tak trvalou inspirací pro utlačované Čechoslováky a jejich Deklaraci nezávislosti: 

My, lid Československé republiky, který byl nelegitimně a nelegálně obejit při rozbíjení naší vlasti, nyní v čase ohrožení samotné existence evropských národů, jejich kultury, svébytnosti, jazykové a historické integrity, plně obnovujeme touto ústavní smlouvou československého lidu Československou republiku (ČSR) na základě Dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše s tím, že iniciace násilí vůči občanům ČSR je trestná a kontrakty uzavřené dle dobrých mravů a v dobré víře jsou vynutitelné jak v korunách československých, tak výměnou produktů a pracovními kredity. 

Své představitele a veřejné činitele vybíráme demokraticky losem na Lidovým sněmem ČSR stanovenou dobu a v rozpočtovém rámci určeným rovněž tímto nejvyšším orgánem veřejné moci. Vrchního velitele Stráže obrany státu volíme a odvoláváme přímo. 

Vyzýváme představitele samozvaných tzv. nástupnických republik, aby respektovali vůli československého lidu a integrovali se do ČSR prostřednictvím ústavních smluv.