Role ministra zahraničních věcí je však poněkud jiná. Scénář píše ministr a není to virtuální hra, ale živý přenos, který nemá reprízy a má dopad na celou zemi, její občany, budoucnost, bezpečnost, ale také její sebevědomí, míru suverenity a nakonec i její obraz a důvěryhodnost v mezinárodních vztazích. V této roli, jste, pane ministře neobstál.

Kauza „Skripal“ skřípe. Nehodlám opakovat známá fakta, že nejdřív byl údajně otráven v autě jeho dcery, která přijela z Ruska, pak ve dveřích domu, kde bydlí, těch scénářů se nepochybně objeví víc. A prohlášení, že se jedná o první nasazení chemických zbraní v Evropě po 2. Světové válce, snad ani nestojí za komentář. Žádné důkazy nejsou, a to si říkáme právní stát, ale obviněný je již jasný. Prostě, další „falešná vlajka“, připomenu Irák, Sýrii, Libyi, a jakoby v každé je nějakým způsobem zapletena Velká Británie, což s ohledem na její koloniální minulost a celkový úpadek vlivu ve světě, není překvapením.

Pane ministře, KSČM „neharaší“ NATO-m, ale když tak haraší mírem a bezpečností ve světě, jakkoliv její představy o tom, jak by měla vypadat bezpečnostní architektura v 21. století je jiná, něž ta založená na principech „ozbrojeného míru“, militarizace a zastrašování. Jistě je vám známo poznání Stanislavského, že pokud je v prvním aktu na scéně zbraň, nejpozději ve třetím bude použita. Ve vládním prohlášení sice mluvíte o respektování mezinárodního práva, ale jaksi chybí definice jakého, je to „Pax Americana“, čemuž napovídá vaše jednání ve vztahu k Rusku, anebo je to Charta OSN, jako pramen mezinárodního práva a RB OSN jako garanta mezinárodní bezpečnosti ve světě, a to včetně Číny a Ruska?

Připomínám, že diplomatická praxe zná jiné způsoby, jak bylo možné reagovat na tuto situaci, a to buď diplomatickou nótou nebo povoláním velvyslance na konzultace, což jsou metody sice také protestní, ale mnohem méně servilní, něž vypovězení diplomatů. Rakousko, Slovenská republika, Slovinsko, Belgie a některé další země řešily tuto situaci mnohem zdrženlivěji, aniž by je někdo obvinil z nedostatku tzv. solidarity. Česká republika tak propásla další možnost projevit se jak suverénní, sebevědomá země, která si nenechá diktovat normy jednání, nezávisle na jejích zájmech. Ale to by pan ministr musel „míti filipa“. Nakonec, z historie známe, že jednostranná orientace na tu anebo jinou velmoc, této zemi nic dobrého nepřinesla. Případ „Nikulin“ a neskrývaný nátlak našeho transatlantického spojence na přijetí toho jediného správného rozhodnutí, pouze dokresluje tento příběh. Obraz nepřítele, pro toho, kdo to ještě nepochopil, byl jasně vyznačen. Zbývá pouze zavelet, „hurá na východ“.

Opona padá. Nikdo netleská. Diváci to vnímali jako dramatický příběh, jednalo se přitom, o dobře a přesvědčivě zahranou frašku.

Jaroslav Roman
vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČM