Velmi aktuální otázkou současného krizového stavu vyvolaného masovým šířením viru COVID 19 je pomoc živnostníkům (OSVČ), kteří v důsledku omezujících opatření nouzového stavu museli přerušit (zastavit) či významně zredukovat své podnikání, popřípadě se výrazně snížily jejich příjmy v souvislosti s dramatickým propadem poptávky po jejich zboží či službách. U této pomoci je zcela zásadní to, aby byla spravedlivá, přiměřená, adresná a nediskriminační vůči ostatním skupinám občanů postiženým „antikoronavirovými“ vládními opatřeními.

Co jsme říkali už dávno

Některá opatření v tomto směru již byla přijata, podívejme se tedy na ně trochu podrobněji. Zavedení možnosti čerpat tzv. ošetřovné i pro OSVČ při péči o děti do 13 let (prostřednictvím živnostenských úřadů) v důsledku zavření škol a školek lze určitě uvítat, ovšem s jednou podstatnou výhradou. Je jí vyloučení osob, které vykonávají živnost jako tzv. vedlejší činnost, což velmi poškozuje zejména příjemce invalidních důchodů, u kterých je živnost tzv. vedlejší činností ze zákona vždy, i když jde o jejich jediný příjem. Když se tento projekt (ošetřovné pro OSVČ) připravoval a spouštěl, bylo zainteresovanými ministry jasně řečeno, že toto mimořádné a dočasné ošetřovné bude živnostníkům poskytováno za stejných podmínek jako u zaměstnanců. To bylo v případě OSVČ/invalidních důchodců porušeno a mělo by se to napravit. Co se týká tohoto opatření jako takového, do budoucna by se mělo stát integrální součástí českého sociálního systému. Hnutí Svoboda a přímá demokracie – SPD to ve svých programových dokumentech ostatně kontinuálně říká již několik let. Minimálně ty OSVČ, které si dobrovolně platí nemocenské pojištění, by měly mít nárok na ošetřovné vždy, nejen v krizových dobách. A u OSVČ, které nemají vlastní provozovny či firmy fungující nezávisle na nich, ale „prodávají“ jen svou pracovní sílu, je povinné nemocenské pojištění a nárok na nemocenské a ošetřovné vždy, když je jim to třeba, minimálně na silné uvážení.

Co všechno ještě lze odpustit

Odpuštění (části) záloh na povinná pojištění (zdravotní a sociální – na dobu 6 měsíců) je také dobrým krokem, ale neřeší okamžitou akutní potřebu náhrady ztraceného příjmu na pokrytí povinných výdajů a základních životních potřeb těchto osob a jejich dětí a rodin. A diskutabilní je i jeho „plošný“ charakter, tzn., že je určeno pro všechny OSVČ, včetně těch, které podnikání přerušit nemusely a příjmy jim neklesly. Určitě je dobré podpořit a povzbudit i tyto živnostníky, zejména proto, že omezující opatření mohou na výši jejich tržeb dopadnout nepřímo a třeba až později. Ale určitá diverzifikace by zde byla na místě – například tak, že u OSVČ postižených nouzovým stavem by byly odpuštěny zálohy na pojistné až do konce letošního roku a v plné výši. Ke zvážení je zcela určitě i úplné odpuštění placení daně z příjmu u OSVČ už za rok 2019, respektive její vrácení tam, kde již byla uhrazena. Pokud by zákaz vybraných druhů podnikání trval řekněme déle než například za horizont prvního pololetí letošního roku, pak by mělo přijít do hry i odpuštění této daně u vybraných skupin OSVČ za rok 2020. Počítat by se také mělo s časově omezeným pozastavením splátek závazku tam, kde OSVČ uzavřely dohody o oddlužení respektive insolvencích a dosud poctivě splácely.

Živnostníkem proti své vůli

Důležitým opatřením jsou bezúročné úvěry s minimálně ročním odkladem splatnosti pro OSVČ poškozené mimořádnými opatřeními v rámci programů COVID 1 a COVID 2 administrovaných Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou. Právě ony jsou podstatným doplněním připravované patnáctitisícové měsíční finanční kompenzace pro OSVČ, která má být jakousi živnostenskou obdobou podpory v nezaměstnanosti a která nemá suplovat náhradu předpokládaného ušlého zisku a ani není určena na hrazení veškerých, zejména fixních, nákladů OSVČ spojených s jejich  podnikatelskými aktivitami. Klíčové v této souvislosti je to, aby mohlo být, tam kde to půjde, v historicky dohledné době, těmto OSVČ umožněno obnovit a restartovat jejich živnostenské podnikání. Tomu jednoznačně napomáhá i další veřejná podpora těch OSVČ, které mají zaměstnance a musely svá podnikání přerušit. Jde o převzetí jejich mzdových závazků (a oprávněných nároků těchto zaměstnanců) ze strany státu v rámci režimu tzv. kurzarbeitu a v zájmu udržení zaměstnanosti. Na ohromné systémové vakuum právě v oblasti sociálně-pojistné ochrany živnostníků upozorňujeme již dlouhodobě – a to zejména u těch OSVČ, které de facto působí ve stejném režimu a modu jako zaměstnanci, jsou plně závislé na vůli a fungování instituce, pro kterou pracují a status OSVČ mají v podstatě jen pod tlakem a z donucení. Činí tak z důvodů ušetření na daních a povinných odvodech a to zejména na té straně, která jejich práci poptává.

Hodit se marod?

Právě z výše uvedených důvodů by mimochodem také rozhodně bylo na místě to, aby těmto lidem zčásti pomohly i firmy, kterým tyto OSVČ léta zajišťovaly vysoké zisky a ony je z důvodu ušetření na povinných odvodech nezaměstnaly oficiálně a klasickým způsobem, čímž je mj. připravily o jakoukoli ochranu v době sociálních rizik a krizí podobných té dnešní. Tyto OSVČ jsou v podstatě klasickými zaměstnanci, ale bez jakékoli tomu odpovídající sociální ochrany. Jejich faktičtí „zaměstnavatelé“ od nich nyní zhusta dávají „ruce pryč“. Z z právního hlediska tak činí legitimně, mnohdy i proto, že jde o subjekty, které jsou nyní samy ekonomicky postižené. Těmto občanům zbývá často jen docela nedůstojná a nepraktická možnost „hodit se marod“ anebo požádat o dávky pomoci v hmotné nouzi, popřípadě o podporu v nezaměstnanosti (byli-li po předepsanou dobu účastni plateb sociálního pojištění), což má ovšem zase svá jiná omezení v podobě například zákazu opustit byt či nemožnosti jakéhokoli přivýdělku apod. Tyto OSVČ bychom mohli pracovně nazvat „živnostníky-samoživiteli“. Pojem lze chápat nikoli v tom smyslu, že by pečovali sami bez partnera o své děti, ale v tom ohledu, že jde o občany, kteří provozují svou pracovní výdělečnou činnost samostatně na své jméno, na živnostenský list, jakožto fyzické osoby.

Virus je šancí vymést křivdy

Výše zmiňovaní lidé nabízejí a prodávají jen svou vlastní pracovní sílu formou živnosti. Typicky jde například o obchodní zástupce, účetní, daňové, finanční či pojišťovací poradce, tlumočníky, překladatele, učitele jazyků, sportovní trenéry, cvičitele, novináře na tzv. volné noze, řidiče, taxikáře, ale i mnohé další profese, často i manuální, dříve tradičně pouze zaměstnanecké. Mnoho z nich kvůli tomuto statusu dnes nedosáhne prakticky na vůbec žádné vládní finanční kompenzace, protože nevlastní (a nikdy nevlastnili) provozovnu, kterou by nyní byli nuceni uzavřít, ba ani předmět jejich „podnikání“ nepatří mezi činnosti, které by nyní podléhaly zákazům či omezením v rámci nouzového stavu. Ovšem po jejich práci razantně klesla v důsledku mimořádného stavu poptávka (často až na nulu) a mnozí z nich se ocitli prakticky zcela přes noc bez jakéhokoli příjmu a v akutním riziku pádu do dluhové spirály. Nesmíme na ně zapomínat, musíme efektivně pomoci i jim. Hlavně však přijměme současnou krizovou situaci i jako výzvu k tomu, jak jejich postavení do budoucna systémově zásadně změnit a vylepšit a jak ochránit jejich sociální práva, a to nejen v „dobách pandemických“.