Děkuji za slovo, paní předsedající. Já vaším prostřednictvím bych také rád zareagoval na pana kolegu Langa. On tady včera mluvil o otázce, kterou, když položíte lidem, zda chtějí prodloužit věk odchodu do důchodu, tak nevím, jestli 80 nebo 90 % řekne, že ne. No, vždyť je to naprosto logická odpověď. Odpověděl by tak pravděpodobně i pan ministr, kdyby nenesl tu zodpovědnost a nepracoval s nějakými daty o vývoji, který může v té společnosti - a říkám může, nemusí - nastat. Odpověděl bych tak i já někdy před 25 lety, když se prodloužil věk odchodu do důchodu na 65 let, i ale dílem proto, že mladýma očima to vidíte jinak, tak jsem se o to příliš nezajímal a pak jsem byl zaskočen, že to není v mém případě jako poslední ročník těch 62 nebo 60, ale že je to 64 let a 10 měsíců.

Ale to, co tady podstatné včera zaznělo, a bylo to od kolegů z opozičních lavic, a budu reagovat vaším prostřednictvím na pana Volného, na pana Zlínského a také na pana kolegu Brázdila a Janulíka.

Padala tady slova solidarita a blahobyt. Ona ta dvě slova spolu trošku souvisí, alespoň z mého pohledu. Ta společnost, o které tu mluvili, že se máme relativně dobře a žijeme v blahobytu, tak s sebou také nese to, že se příliš o to bohatství dělit nechceme, a ve chvíli, kdy je společnosti nejhůř, tak je schopna se rozdělit i o poslední kousek chleba. A jako učitel těžce nesu, když přijde září a první, co se dovíte při odchodu dětí do školy, kolik budou stát po následujících devět let. To je přece přirozené, že se rozdělíme a že ta společnost dětem má poskytnout vzdělání.

A to, co se týká solidarity - vím, že mi to vypršelo. Přihlásím se ještě jednou.