Už pár dní máme nového prezidenta. Sledovat první kroky Petra Pavla v úřadu je opravdu potěšení. K jeho proslovu při inauguraci nemohu obsahově nic namítat. Sám jsem sledoval to nadšení a euforii davů v televizi, na Hradě jsem být bohužel nemohl. A měl jsem velkou radost, že jeho první zahraniční cesta vedla do Bratislavy na setkání se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou.

Ale jsem dědek starej, podobnou inauguraci jsem zažil čtyřikrát a podobných euforií také několik. Pamatuji si to nadšení v roce 1945 a necelé tři roky na to jsme částečně vlastní vinou ztratili svobodu. Také si pamatuji tu euforii v roce 1968, byl jsem tehdy po dlouhé době v Praze a divil se, co se tady děje. Rok na to začala druhá normalizace, která nám taky vydržela dvacet let.

Pak konečně přišel listopad 1989. Od té doby jsme si, Bohudíky, žádnou velkou katastrofu nenatropili. Ale samozřejmě, že ta doba, kdy jsme Masarykovo heslo “Nebát se a nekrást” zkrátili na “Nebát se krást” nebyla přesně taková, jakou jsme si svého času s Václavem Havlem představovali. Vývoj za posledních třicet let nebyl tragický, ale opravdu hrdý jsem začal být teprve v posledním roce, kdy jsme se osvědčili v pomoci napadené Ukrajině a opravdu do toho šli s plnou silou a odhodláním. Uvidíme, jak dlouho nám toto nadšení vydrží.

Pan prezident Petr Pavel má vlastnosti, které dávají naději, že by se to opravdu mohlo podařit. Je to muž relativně mladý a plný síly, který v průběhu svého minulého povolání obstál i v krvavých konfliktech. Je to ale také člověk, který má největší šanci opět spojit tak často rozdělovaný český národ, protože si ho nemůžou nárokovat ani pravičáci, ale ani levičáci.

Samozřejmě, že i prezident Pavel bude čelit nebezpečí, jako každý, který se dostane do podobné funkce, a sice, že se kolem něho vytvoří dvůr, který ho postupně tiše ale úspěšně odřízne od reálného světa. Zažil jsem to u našich prezidentů, i u leckterých státníků v zahraničí. Často ani pořádně nevědí, co kolem nich děje a najednou je kolem nich neviditelná a neprodyšná zeď, která stojí mezi hlavou státu a ostatními. Prezident musí vždy dbát o to, aby tato zeď, která bude zajisté existovat, byla co nepropustnější, aby neztratil kontakt s lidmi venku. Tragické následky izolace prezidentů jsme v posledních letech měli možnost vidět.

Snad to s pomocí Boží dokáže. Mě tak napadá závěr básně Karla Tomana Pozdrav T.G.M.: …žehnej Ti svatý Václav a Mistr Jan.

(psáno pro Právo)