Že bude nový systém na online rezervaci očkování od počátku fungovat, nejspíš neočekávali ani jeho tvůrci. Je to totiž logický důsledek hlubšího problému.

Mohl bych se pozastavit nad množstvím technických chyb. Mohl bych se rozčilovat nad diletantstvím analytiků, kteří v systému pro seniory 80+ neumí pracovat s jejich rodnými čísly, nad diletantstvím programátorů, když v rozporu s nejzákladnějšími pravidly nevalidují vstup od uživatele, nebo nad diletantstvím při koordinaci, jelikož nikdo nedal vědět telefonním operátorům, aby se připravili na nápor SMS zpráv. Mohl bych si také zoufat, že státní IT „odborníci“ z NAKITu zamrzli mnoho let zpátky a v roce 2021 neumí stavět škálovatelný systém, přestože už to dávno není problém ani technický, ani finanční.

To by však bylo nošení dříví do lesa. Během včerejšího nevěřícného kroucení hlavou nad přicházejícími zprávami o stavu systému, korunovanými informací, že celý humbuk proběhl kvůli pouhým 2000 volných termínů, jsem si totiž uvědomil, že jde o systémovou záležitost.

Stát zkrátka neumí IT dobře dělat a v dnešní době bude vždycky v defenzivě proti přesilovce veřejnosti. Pokud se hlasitě oznámí termín spuštění, je garantováno, že se v uvedený čas na nový systém okamžitě vrhnou tisíce uživatelů, novinářů a IT profesionálů a vědomě či nevědomě jej podrobí zatěžkávací zkoušce, ve které nevyhnutelně selže, protože je téměř jistě špatně udělaný a nedostatečně otestovaný. Další čárka do kolonky „vládní ostuda“ a můžeme jet dál vstříc další.

Napřed vysvětlím, proč si myslím, že to tak je, poté zkusím nastínit princip, jak by se to dalo zlepšit. Klíčový je fakt, že skutečně kvalitní IT odborníky stát nikdy nedokáže adekvátně zaplatit. Z aktuální platové tabulky vyplývá, že ten úplně nejvyšší státní úředník může po 32 letech praxe doufat v 62 tisíc měsíčně. V soukromé sféře se přitom na podobnou úroveň dá vyšvihnout za pouhých pár let kvalitní poctivé práce a zdaleka to není konečná. Statisícové mzdy nejsou u špičkových profesionálů nereálné. Je evidentní, že pro stát může jít pracovat jen neuvěřitelný srdcař nebo člověk, jehož schopnosti jsou spíše průměrné. Veřejný sektor navíc není příliš konkurenční a nemotivuje, aby pracovníci drželi neustále prst na tepu doby, která v oblasti informatiky tluče ve zběsilém rytmu. Nelze tedy předpokládat, že neustále se zvětšující mezeru mezi vlastními schopnostmi a tím nejlepším, co je právě k dispozici, někdy stát překlene vlastními silami.

Proto nezbývá než vývoj poptávat externě. Pozoruju však tři zásadní faktory, jejichž různé kombinace většinu projektů brzdí, ne-li přímo sabotují.

Zaprvé je to neschopnost správně definovat požadavky. Stát jednoduše nemá dost schopných lidí, kteří by vývoji softwaru rozuměli natolik, aby si dokázali říct, co a proč vlastně chtějí. Nedokážou potřeby reálných uživatelů transformovat do požadavků na systém. Část viny zde leží i na řešitelích, protože úkolem dobrého analytika je umět do potřeb zákazníka proniknout, nejasnosti v zadání sám identifikovat a odpovědi na otázky z nich aktivně vydolovat. Nebudeme si nalhávat, že mezi námi špatní, nebo alespoň nedostatečně pečliví programátoři nejsou.

Částečně to souvisí i s druhým faktorem. Řada organizací, nejen těch státních, postupně upadá do tzv. „vendor lock-inu“, závislosti na jednom dodavateli, co už systém vyvíjí dlouhé roky, jako jediný mu pořádně rozumí, a tudíž je jediný schopen jej aspoň trochu udržovat. Trochu teď koušu do ruky, která mě krmí, protože i já posledních 5 let na podobném systému pracuju. Kdyby se zákazník odhodlal k radikálnímu kroku a nechal si informační systém postavit od základu znovu, dostal by dost možná lepší řešení. Jenže ne hned a pochopitelně ne zadarmo. Investice do tvorby nového systému, migrace dat a přeškolení uživatelů by byla velká. Krok do neznáma, za který by někdo dával hlavu na pomyslný špalek, kdyby se cestou něco nepovedlo.

Což je oslí můstek k problému číslo tři. Zkušenosti posledních let ukazují, že se v podstatě jediným faktorem stává výsledná cena. Kdo si nevybere nejnižší nabídku, riskuje nařčení korupce. Postavit se před média a říct: „Vybrali jsme dražší řešení, má však tyto a tyto výhody, za které si rádi připlatíme.“ si dnes troufne málokdo. Všichni známe úsloví, že nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci, ale netrváme na něm.“

Skutečnou zlovůli a korupci diskrétně ponechávám stranou. Neříkám, že se neděje, mám však pocit, že častější než všehoschopnost je prostá neschopnost. A tak tu máme jeden za druhým nové IT systémy, které se opožďují, prodražují, nefungují správně a bývají prapodivně udělané v obstarožních systémech . Laik žasne, odborník se (ne)diví. Co tedy s tím?

Z mého pohledu je naprosto nezbytné více otevřít proces tvorby státních IT zakázek veřejnosti. Minimálně ve fázi přípravy zadání a v testování před uvedením do provozu. Napsal bych, že i při implementaci, je však možné, že mě někdo v diskusi přesvědčí, že zcela spoléhat na open source řešení by mohlo mít svá rizika. Na druhou stranu zkušenosti jednoznačně ukazují, že koncept „security through obscurity“ berou tvůrci státních systémů až příliš doslova a řešení se spíše hemží obskurními chybami, než že by zvyšovaly bezpečí uživatelských dat.

Největší slabinou většiny projektů je zadání a úvodní analýza. Nedostatečné pokrytí problematiky, nejasná definice cílového stavu, použití nevhodných technologií, protože autor jiné nezná (když máte v ruce kladivo, všechno vám připadá jako hřebík), atd. Proč tedy tvorbu tak zásadní věci nechat za zdmi ministerstev a státních úřadů, kde ti nejlepší odborníci nejspíš nejsou? Proč by nešlo pouze veřejně nastínit záměr a následně nechat IT komunitu, aby spojenými silami vymyslela to nejlepší, co stát může dostat, a připravila kvalitní zadání pro dosažení cíle? Rok starý hackaton na tvorbu eShopu považuji za šlápnutí vedle, ale podobný formát akce, kde během jednoho víkendu vynikající mozky naší země společně připraví smysluplný projekt, které digitalizaci státní správy skutečně někam posune, vidím jako cestu. O výsledku se dá dále veřejně debatovat a pilovat ho k dokonalosti.

Ptáte se, zda bude mít někdo zájem zadarmo pomáhat státu? Věřím, že ano. Pro firmy by šlo o prestiž, že právě jejich zaměstnanci pomohli správné řešení najít. Pro jednotlivce by to byla výzva a zpestření pracovní rutiny. A v neposlední řadě, i když se to možná nezdá, v téhle zemi všichni žijeme a přes menší či větší skepsi k jejímu vedení a politice obecně, bychom byli rádi, kdyby věci fungovaly dobře.

Druhá klíčová fáze je testování hotového programu před uvedením do provozu. Přestože teoreticky každý vývojář tuší, že je to důležité, testy se jednak podceňují a není ani vůbec jednoduché je správně připravit a provést. Platí fatalistické pravidlo, že v libovolně krátkém programu je alespoň jedna chyba. Čím větší systém, tím víc jich tam je. Pro tvůrce je stále složitější je odhalit, zvlášť když trpí „provozní slepotou“ a při nejlepší vůli se nedokáží vcítit do budoucích uživatelů. Opravdu kvalitní tester je poklad a rovněž nedostatkové zboží.

Množství chyb tak odhaluje až reálný provoz. V případě velkých a mediálně sledovaných systémů s patřičnou ostudou. Proč tedy tuto fázi de facto veřejného testování, která po spuštění stejně nevyhnutelně nastává, nezahrnout už do procesu přípravy? Proč systém napřed neuvolnit v režimu „open beta“ s výzvou komukoliv: „Pojďte a rozbijte nám to“? Například u počítačových her se takové testy staly vcelku běžnou záležitostí. Hráči vědí, do čeho jdou, tvůrci získávají nepřeberné množství zpětné vazby a mohou na zjištěné nedostatky včas reagovat. Výsledný produkt je pak daleko lepší. Stačí pochopit, že požádat druhé o pomoc není ani slabost ani ostuda.

Má-li někdo pochybnosti, pojďme to napřed zkusit na něčem malém, kde případné selhání nezpůsobí větší škodu. Čekat a doufat, že příští státní zakázka už konečně fiaskem neskončí, mi každopádně připadá naivnější.

Alois Sečkár
místopředseda strany Svobodní