Dnes byl ve třetím čtení zamítnut poslanecký návrh zákona o odškodnění za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v letech 1948 až 1989 bývalým vojákům z povolání a zaměstnancům rezortu obrany. Důvodem měl být údajně selektivní výběr osob, které trpěli a stále trpí z důvodu svého odporu vůči okupaci spojeneckými armádami v roce 1968. Tady chci poděkovat a zároveň připomenout mnohaletou iniciativu členů Vojenského sdružení rehabilitovaných (VSR), kteří usilovali a usilují o spíše morální než finanční satisfakci. A právě tato iniciativa dělá rozdíl mezi těmito zaměstnanci a zaměstnanci jinými, kteří za komunistické totality trpěli také.

Podstatou návrhu pro méně než 1000 osob, jejichž stáří přesahuje 80 let , bylo poskytnutí kompenzačního příplatku k důchodu. A to ve výši 1500 Kč pro osoby, kterým bylo vydáno osvědčení podle §22 zákona č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitační a poloviční příspěvek pro jejich vdovy či vdovce. Zároveň jsem si byl vědom, že svým návrhem odstraňuji pouze část křivdy, kterou tady na našich lidech zanechal totalitní předlistopadový režim. Nicméně jsem přesvědčen, že pokud můžeme alespoň něco napravit, pak se o to musíme alespoň pokusit.

Proto je pro mne opravdu alibistické vyjádření a posléze hlasování pravice, která si právě selekci vzala za důvod ne podpory zákona. Nicméně jsem nezaznamenal žádnou jejich iniciativu či pozměňující návrh, který by se pokusil napravit křivdy na učitelích, policistech, vědeckých pracovnících, dělnících a dalších politicky postižených občanů. Vystoupení některých kolegů z ODS a z KSČM se staly spíše ideologickou než věcnou diskusí k návrhu zákona. Ovšem velmi prazvláštně se zachovali tradičně Lidovci a zejména poslanci politického hnutí ANO 2011. Vždyť většinu těchto kolegů osobně navštívili členové VSR, aby od nich obdrželi slib o podpoře návrhu zákona. Sliby chyby, dalo by se říci. Kdyby mezi těmito poslanci nebyl i předseda A.Babiš.

Často si stěžujeme na nízkou hrdost našich občanů a zejména těch mladších na naši republiku. Přitom právě takové kroky, jako bylo neschválení tohoto zákona, ukazují, že si naší historie nevážíme. Tak jako si zřejmě nevážíme těch, kteří se postavili často se zbraní v ruce proti vojenské agresi a zlovůli nedemokratického režimu. Kdyby situace nebyla tak vážná, rozhodně bych použil slova pana ministra financí Sorry jako, pro něhož držení slova se stává nadlidským výkonem.