Bývaly doby, kdy si tento den vstupu naší země do Severoatlantické aliance připomínali pouze zastánci tohoto vstupu, a naopak jeho odpůrci si dovolili kritiku nejen našeho členství v Alianci, ale i kritiku NATO jako celku. A velmi často tato kritika směřovala k zahraničním misím a k tomu, že Aliance byla označována jako útočná vojenská organizace.

Dnes je situace poněkud jiná, zejména proto, že již druhý týden probíhá v živém přenosu agrese Ruské federace vůči Ukrajině. Není třeba se ptát, zda bylo dříve vejce či slepice, to dnes není podstatné. Podstatné je, že útočníkem je stát, který se ještě nedávno oháněl svojí „mírumilovností“, a to přesto, že právě v jeho obranné doktríně byla Severoatlantická aliance brána jako nepřítel číslo 1. V současné době jsou nepřáteli Ruska všechny členské země NATO, drtivá většina členských zemí EU, ale i další země, které se „odvážily“ kritizovat tuto nevídanou agresi vůči Ukrajincům či které se zapojily do humanitární, ale i vojenské pomoci napadené země.

Souhlasím se současným náčelníkem generálního štábu, který upozornil na nutnost obrany naší země, na zvýšení našich obranných schopností a na změnu chápání naší i evropské bezpečnosti. Na straně druhé si nemyslím, že je třeba strašit, slovy NGŠ:  „Příštím strategickým šokem může být, že se Evropa bude sama bránit masivnímu vojenskému útoku“. Nicméně je nutné v rámci NATO i EU uvažovat o komplexní obraně teritoria a o užší vojenskou a obrannou spolupráci v rámci Evropy.

Stovky mrtvých, tisíce raněných a obrovské materiální škody nacházejíce se nedaleko našich hranic však musí „otevřít“ oči zejména těm, kteří stále kritizují naše členství v NATO i v EU. Prostě se ukazuje, že i velký stát bez bezpečnostních záruk může být napaden agresorem. Proto jakékoliv polemiky kolem naší nezávislosti či odchodu z Aliance by měly skončit. A namísto nich by měla probíhat diskuse o tom, jak přispět ke kolektivní obraně Evropy, jak zvýšit naše vojenské schopnosti či přípravu obyvatelstva na krizové události. Těmi nemusejí být pouze ozbrojené konflikty, ale i přírodní a průmyslové katastrofy, migrační krize či rozličné formy pandemií či jiného ohrožení.

Proto letošní připomenutí Dne přístupu České republiky k Severoatlantické alianci může být jistým milníkem, který nejen napomůže zkvalitnit naše obranné schopnosti a zvýšit připravenost armády, ale který probudí v našich občanech pocit sounáležitosti a spoluodpovědnosti za obranu naší svobody a demokracie. Vždyť každý den vidíme, že rozvoj společnosti nelze budovat bez zajištění bezpečnosti.

Převzato z profilu politika.