Jsem dalek toho, abych si uzurpoval neomylnost, nicméně vývoj v sociální demokracii po volbách v roce 2017 jsem předvídal. A také nechci tady a teď analyzovat všechny důvody obrovského propadu důvěry vůči nejstarší a kdysi velmi úspěšné levicové politické straně. Přesto jsem přesvědčen, že základním problémem byla neochota vedení strany „vrátit se“ k našemu politickému programu a namísto toho budovat „liberální“ platformu, která nakonec může spolupracovat s kýmkoliv na vládní úrovni.

Podle našich sociologů převládá nejen v naší zemi, ale na celém světě nerovnost mezi lidmi a tato nerovnost narůstá v naprostou nesouměřitelnost v bohatství a v možnostech občanů. Globální zisky stoupají na úkor „omezování“ sociálního státu, tedy na úkor omezování kvality a dostupnosti veřejných služeb. Na jedné straně nepředstavitelný majetek „bohatých elit“ a na straně druhé stále rostoucí počet těch, kterým klesá životní úroveň a možnosti uplatnění.

Nejen nižší třída, ale dnes již i střední třída ztrácí své jistoty díky okrajování sociálního státu. Nejen soukromá, ale i veřejnoprávní média, sociální sítě a vládní garnitura se staly hlásnou troubou neoliberalismu, globálního kapitálu a zájmů cizích mocností. Zároveň jsou lidem předkládáni viníci současných problémů, což vede k podpoře individualismu, vzájemné řevnivosti a k rozdělování společnosti. Pokud tento vývoj politici nevidí, pak jsou slepí.

A právě tato „slepota“ přivedla sociální demokraty až na rozcestí, kdy se musí konečně rozhodnout, zda se vrátí ke svým kořenům a budou hájit výdobytky sociálního státu. Nebo přesednou na liberální dvouspřeží „pohřebního kočáru“. Já osobně mám dlouhodobý názor, že je třeba prosazovat levicový sociálně demokratický pohled na svět a společnost, proto jsem podpořil kandidaturu nejen Jany Maláčové na předsedkyni SOCDEM, ale i kandidaturu Luboše Zaorálka na jednoho z místopředsedů naší politické strany.