Je to pořád dokola. Nevím, zda opravdu nejde spočítat, kolik lékařů pracuje v České republice v systému veřejného zdravotního pojištění, kolik mají registrovaných pojištěnců a podle toho zajistit počty nových lékařů a stanovit minimální počet pojištěnců na jednoho smluvního lekaře.

Nastavení systému je jednoznačně otázka a úkol pro ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo školství. Zatím zůstává bez odpovědi a čas neúprosně běží.

Důsledkem je, že vidíme generační rozpad systému primární péče v přímém přenosu a zoufalou snahu samospráv krajů a obcí postavit proti vlně tsunami končících ordinací pytle s pískem z finančních pobídek a dalších nejrůznějších benefitů, představivosti se meze nekladou. Ordinace za korunu, nabídka bytu, přednostní místa ve školkách, parkovací místa, ale také peníze na zařízení ordinací od stovek tisíc po milion.

Roztáčí se spirála, která nemá konce. Není totiž prakticky koho lákat ani komu přeprodávat zavedené praxe. Tahle doba je pryč. Na tzv. výběrová (fakticky spiš prosebná) ŕízení se opakovaně nikdo nehlásí. Příhraniční kraje, sousedící s Německem a Rakouskem, jsou vystaveny ještě nemilosrdnější konfrontací s odlivem zdravotníků do sousedních zemí.

V Zlinském kraji vsázíme zejména na generační obměnu a podporu a pomoc mladým nastupujícím lékařům a jejich školitelům. Nabízet atraktivní provozní smluvní podmínky praktickým lékařům mimo velká města je ale jednoznačně úkol zdravotních pojišťoven.

Samosprávy, a je jedno, zda obce, města nebo kraje, suplují to, co dlouhodobě neřeší stát, zodpovědná ministerstva a zdravotní pojišťovny, které začaly problém více vnímat úměrně s přibývajícími počty rozezlených pacientů, kteří o svého lékaře bez náhrady přišli. Miliony z krajských a obecních rozpočtů nejsou řešením, ale zoufalou záplatou systémové chyby…