Statistika rozhodně není nuda. Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), a předpokládám, že nejen on, disponuje přesnými daty o zdravotnických kapacitách v jednotlivých odbornostech v krajích, jak v ambulantní, tak v lůžkové péči. Moc za ně děkuji, jednak protože se jedná o mnohem podrobnější údaje, než jsou obvykle k dispozici, jednak jsou přepočítána na sto tisíc obyvatel, a tak můžeme konečně srovnávat srovnatelné.

Počty ambulancí v každé odbornosti i počty akutních i následných lůžek na sto tisíc obyvatel vypovídají vic než cokoliv jiného o dlouhodobém selhání státu a zdravotních pojišťoven v jejich základní roli. Tou je zajistit dostupnou zdravotní péči a starat se o rovnoměrný rozvoj sítě zdravotních služeb. Síť má ale někde oka hustší než pavučina, jinde se zcela rozpadla a o síti se vůbec nedá mluvit.

Selhává-li stát a pojišťovny v nástrojích, jak zdravotní péči dostat ke svým občanům, dopadneme přesně tak, jak ukazují data ÚZIS. Rozdíly jsou obrovské, až několikanásobné.

Pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví musí začít okamžitě pracovat na nápravě této regionální diskriminace. To je základ. U lůžkové nemocniční péče bývá obvyklým argumentem velkých rozdílů to, že se vysoce specializovaná péče poskytuje v tzv. centrech a velkých fakultních nemocnicích, a proto tyto kraje mají lůžek víc. Ještě detailnější rozbor by ovšem ukázal, jaký je podíl oné vysoce specializované a běžné péče.

U ambulantní péče ale tento argument o vysoce specializované péči neplatí, a to, jaké jsou mezikrajské rozdíly, nelze nijak (omlouvám se za to slovo) okecat. Prostě nijak.

Jak takové rozdíly vypadají, tzn. kolik je lékařů v ambulancích specialistů? Tady je pár do očí bijících ochutnávek: