Pane předsedo, kolegyně, kolegové, dobré ráno. Jak bylo řečeno panem senátorem Bradáčem, my bohužel nemůžeme výkonně do těchto věcí zasahovat, ale myslím, že když horní komora se zabývá zcela vážně, řekněme, požadavkem občanů, kterých jsou tisíce, na to, aby stát něco udělal s tím, že není možné, aby se zdržovaly cesty nebo výstavba dálnic, výstavba zásadních koridorů tak dlouho, tak samozřejmě jsme povinni asi přemýšlet spolu se státem o tom sporu s vládou, o tom, jak skutečně této věci pomoci. Já jsem přesvědčen, že ta základní debata je o tom, jaká práva vlastně máme přisoudit jednotlivci, který se domnívá, a dokonce tam takoví jsou, že život bosky v chýši bez dopravních prostředků je ten správný život a chce ho prosadit u všech. My máme v této oblasti několik jedinců, kteří tímto stylem života žijí.

Nemluvím o těch, co jezdí drahými vozy a zároveň se tváří jako ekologové. Ale ti, kteří tu žijí poctivě, a zároveň chtějí tento styl života vnutit celé společnosti, a společnost jim dává tolik práv, že oni skutečně nejenže způsobují tu újmu finanční – zdržením staveb. Ale způsobují hlavně újmu skutečně ekologickou, protože fronty aut, které se tam štosují, mrtvých na cestách přibývá, a zraněných. To si myslím, že je základní premisa, kterou máme také sledovat.

Jsem přesvědčen, že tady jsme postoupili hodně daleko. Že práv, byť už za posledních asi 5 let – schválili jsme zákony, které zkracují některé lhůty. Ale těch práv je pořád velmi hodně. To se k nám plíživě dostává. V lavicích sedí náměstkyně ministrů, tedy ministra životního prostředí a ministryně pro místní rozvoj. Toto jsou dvě zásadní ministerstva – a teď mířím právě k ministerstvu životního prostředí, kdy máme několik druhů, asi 17 druhů zvířat, která musíme chránit, a my bychom měli asi jít tou cestou, že pokud někdo namítne, že je tam jeden druh, a zdrží se stavba tím, že se musí provádět různá šetření, tak by měly být vzaty všechny ostatní druhy pod jednu stížnost – a vyřídit věci naráz. Protože teď nás zdržuje také to, že se zažádá jeden druh, až se to vyřídí za několik let, tak se objevuje další druh... To stojí nejenom strašné peníze, ale také velký čas. To je jedna věc.

Druhá věc, na kterou chci upozornit. Začal jsem si dopisovat s předsedou Ústavního soudu. Teď mu budu odepisovat na jeho dopis. U nás, ale myslím, že je to všude v celé společnosti, vzniká velké napětí pořád z toho, že ten, kdo je slušný, vlastní tam půdu, pochopí, že dálnice nebo jakýkoliv jiný koridor je důležitý, prodá státu za cenu, kterou mu nabízí – teď je to ten osminásobek atd. Tak v případě této dálnice v roce 2004 drtivá většina lidí, dokonce dobrovolně, prodala za 50 Kč, které jim nabízel stát. Ti, kteří si v té trase deset let předtím, jenom v té trase, koupili pozemky, tak státu tyto pozemky odmítli prodat za tu cenu. V konečném důsledku v roce 2015 vysoudili padesátkrát víc, téměř 2,5 tisíce Kč za metr čtverečný. A co ti ostatní? To je čistý návod na to – občane, nebuď hlupák, suď se, dostaneš víc... My jsme se tady nějak vyrovnali s tím osminásobkem. Měli jsme osmi nebo šestnáctinásobek. Když tedy ministr uznal, o tom jsem už mluvil minule, úplný nesmysl, změnili jsme to... Ale stejně jsem přesvědčen, že tento způsob výkupu je naprosto špatný, protože musí být stejný.

Zhruba za 3 týdny začneme vykupovat ve Zlínském kraji velký pozemek, několik hektarů, pro výstavbu nemocnice. Nechali jsme si udělat posudek, za kolik vedlejší pozemky byly obchodovány. A je jedno, jestli jsou zatím zemědělské, nebo nejsou. Zkrátka obchodují se za nějakou cenu, kolem 1500 Kč. My jsme vzali tu nejvyšší cenu, a tu nabídneme všem lidem – a všem stejně, a nikomu víc. Myslím, že stát má postupovat úplně stejně. Samozřejmě to narušují soudy, řekněme, nicméně máme-li je respektovat, tak dobře, když soud jednomu určí, že náhrada byla špatná, je jiná, tak musíme doplatit všem ostatním stejně.

Tady slyším od paní kolegyně, že to není pravda. No, není to pravda teď, ale pro tu spravedlnost by to pravda být měla. Přece není možné, aby stejné metry pozemku někdo, kdo prodá dřív... My totiž navádíme lidi, aby se soudili, a není to jinak. To znamení, že ti co se soudili, tak to tak dostali. Zajímavé na tomto případu je, že ve stejné trase stejné dálnice, stejný soudce, který rozhodl o tom padesátinásobku, soudce David, tak ten coby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o kousek dál jinou kauzu, že dostanou 50 Kč. Bude zajímavé, jak tato kauza dopadne, protože ta je teď ve Štrasburku. Jsou tady dva precedenční rozsudky – ve stejné trase; stejná půda, stejná dálnice. A jeden dostane 50 Kč – ale zřejmě nešel k Ústavnímu soudu. Teď se budou soudit dál. Uvidíme, jak to dopadne. Ale tomuto musíme zabránit. V ČR tady neuděláme pořádek – teď myslím jako vláda a parlament – dokud všichni lidi nebudou dostávat stejné peníze za to, že nám ve stejné trase podají stejnou bonitu pozemku.

Na to jsme chtěl upozornit. Myslím, že tím ve společnosti zajistíme určitý klid v tom smyslu, že ať určíme náhradu jakoukoliv, tak bude pro všechny stejná. Děkuji za pozornost.