Vážená paní předsedající, pane prezidente, dámy a pánové, vážení hosté.

Každý z nás by měl být schopen a ochoten nést odpovědnost za své skutky, vč. těch, které učinil za minulého režimu. Domnívám se, že v případě ústavních činitelů to platí dvojnásob.

Prezident republiky předložil v souladu s ústavou a se zákonem návrh na jmenování tří ústavních soudců, o návrzích jednaly senátní výbory a kluby, všichni dostali doporučení pro schválení Senátem. U jednání ve výborech jsem byl přítomen. Zaujala mě tam mj. slova pana Roberta Fremra o tom, jak hodnotí tzv. případ Olšanské hřbitovy.

Proto jsem si vyžádal rozsudek na Městském soudu v Praze. Jedná se o rozsudek ze 7. 7. 1988. Dále jsem požádal o rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 1. 1989. A v Archivu bezpečnostních složek jsem si vyžádal přístup do všech částí uvedených rozsudků, tedy i do rozsudku městského soudu z 24. 8. 1992. S tím, jak se na celý případ dívám, bych vás teď rád seznámil.

V tzv. případu Olšanské hřbitovy byly v roce 1988 odsouzeny čtyři osoby k trestu odnětí svobody, tři mladí muži nepodmíněně a matka jednoho z nich s podmíněným odkladem. V případu mělo jít především o poškození pomníků padlých sovětských a bulharských vojáků na hřbitově na Olšanech, shození kanálového poklopu z Nuselského mostu, položení betonového pražce na železniční trať a další skutky. Veškerý důkazní materiál byl v srpnu 1989 zničen.

Pro práci soudce platí zásada in dubio pro reo. Tedy že v případě nejistoty by měl vždy rozhodnout ve prospěch toho, který je obviněný, respektive obžalovaný. Podle mého názoru, který jsem učinil na základě vyžádaných a nezačerněných dokumentů, v tomto případě došlo ze strany soudce Roberta Fremra, kromě jiného, k vážnému porušení této staré zásady. Proč? Nabízejí se nám tu dvě možná vysvětlení. Buď soudce Fremr v té době učinil chybný úsudek jako soudce, což by ho diskvalifikovalo profesně a odborně. A nebo jednal na objednávku, a pak by šlo o vážné zjištění. Soudce totiž nesmí ztratit nadhled a mít při tom určitou životní moudrost a zachovávat nestrannost.

Pro pochopení celé věci musíme ještě připomenout, že soudce Fremr sice uvádí, že vstoupil do KSČ jenom na dobu několika týdnů nebo měsíců, ale to není celá pravda. Jakožto kandidát na člena strany měl za sebou důkladnou přípravu, která trvala v jeho případě prý dva roky. Během ní se musel osvědčit jako loajální, oddaný a spolehlivý. Ostatně podle všeho si vedl dobře, protože se ve 30 letech stal předsedou trestního senátu, a to není málo. Dnes totiž v souladu se zákonem o soudech a soudcích se může kandidát stát soudcem teprve po dosažení právě hranice 30 let věku. A tak Robert Fremr, tehdy právě 30letý, spolu s přihláškou do strany automaticky musel přijmout také závazek plnit stranické úkoly.

Vedoucí role strany byla ukotvena v článku 4 ústavy z roku 1960. Proto by nás nemělo překvapit, že v jeho práci soudce se mohly objevit vlivy, které souvisely s jeho zájmem o členství ve straně. Pro úkoly si soudruzi z městského soudu totiž chodili nejméně na městský výbor KSČ a v některých případech možná i na ÚV.