Děkuji a plně naváži na to, čím jsem končil, a to jsou fixace. K čemu slouží fixace? Fixace vytváří podmínky na trhu a vytváří i možnost souboje mezi bankami. Ale fixace má zásadní charakter. Ona slouží ke zvolení strategie jak dlužníka, tak ke zvolení bankovního ústavu. Já uvedu na příkladu, jak ta strategie může fungovat jednou jedním směrem a podruhé opačným směrem.

Když jsem před osmi lety uzavíral novou fixaci na hypotéku, tak mi bylo nabídnuto na pět let 1,55 %. Na 10 let mi bylo nabídnuto 1,65 %. Přistoupil jsem na strategii 1,65 %, protože jsem tušil, že úrokové sazby jsou tak nízké, že v podstatě už nemohou jít níže a naopak se může stát to, co se stalo. A nyní jsem krytý ještě 1,5 roku proti výkyvům, které nastávají. Ale co banka udělala, jak zvolila strategii? Ona věděla, že úroky jsou v té době na trhu velmi nízké, tak se snažila, aby klienti dělali co nejkratší fixace, co nejkratší. Na krátkou dobu jsem dostal lepší úrokovou sazbu. Pro ně to bylo dobré v tom, že věděly, že se to také změní, takže ten, kdo má krátkou fixaci, tak to prostě skončí. A potom v rámci ukončené fixace banka stanoví vyšší úrokovou sazbu. Čili to se dalo předvídat, úrokové sazby byly v podstatě neudržitelné. Takže nabízela na delší doby vyšší sazby a na kratší doby nižší sazby, aby to lidé uzavírali na dva roky, na tři roky, na pět. Dnes je situace úplně opačná. Když se podíváte třeba na ČSOB, má to úplně naopak, protože úrokové sazby jsou vysoké, tak se je snaží držet na co nejnižší úrovni na co nejdelší dobu. Protože ta doba, všichni tušíme, že přijde a že se nám to zase všechno změní. To znamená, že když budu uzavírat dnes na 10 let, dostanu nejnižší úrokovou sazbu. Ale logicky, pokud se nad tím trošku zamyslím, tak vím, že za pět let už bude sazba strašně vysoká i ta dnes nízká. A na krátké doby se mě snaží přitáhnout, abych to co nejvíce držel. Přesný opak toho, co bylo předtím. Na dlouhou dobu je nižší úroková sazba. Na tu krátkou dobu je vysoká úroková sazba. Taková je politika. A takhle fungují fixace.

A pokud přijmeme tezi, že to musíme úplně rozvolnit a že dovolíme kdykoli splácet, tak tady ta politika ztrácí smysl, ztrácí smysl politika fixací, protože kdykoli se rozhodnu, s fixací, bez fixace, tak jdu k jiné bance, protože se to změnilo. Já si myslím, že jsou nějaké zaběhané zvyklosti a že je všichni akceptujeme a už když uzavíráme smlouvu, tak víme, do čeho jdeme. A prostě bereme toto jako hru trhu, v dobrém hru trhu. My máme možnost volby, a když si zvolíme dobře, tak jsme vítězové. Když si zvolíme špatně, tak jsme menší vítězové, protože prohrát tady nemáme co.

A pokud skutečně toto celé zrušíme, tak se dostáváme do úplně jiné situace. Už banky nám nebudou mít možnost nabízet pro nás výhodné fixace, kterou jsem si zvolil třeba tehdy já, byť o 0,1 % hůř, a prostě nebudeme moci ani s ničím pohnout, protože žádná fixace nebude bezpečná, žádná fixace nebude fixace. Prostě to nebude fixace. My úplně vyprázdníme obsah toho pojmu, protože když nic nefixuji, tak to fixací není. Takže tolik k předčasnému splácení spotřebitelských úvěrů.

Zdůrazním tady ještě jednu věc, kterou pan ministr řekl a byl bych rád, aby to nezaniklo. My po této novele můžeme splácet ve výročí. Výročí znamená nikoli výročí fixace, ale prostě každý rok po uzavření smlouvy můžeme splácet „beztrestně“ 25 % jistiny. A pokud splatíme více než 25 % jistiny, tak platíme případné náhrady bance jen z částky přesahující 25 %. Takže jestliže já splatím 50 %, 25 mám „osvobozeno“, když použiji daňovou hantýrku, a jen těch druhých 25 % může podléhat těmto náhradám. Znovu říká může, nemusí. Když splatím 100 %, tak z těch 75 %, která přesahují 25 %, zase může banka žádat náhradu. A tohle mohu udělat každý rok. Takže já za čtyři roky výročí smlouvy můžu splatit „beztrestně“ celou jistinu, protože toto také nikde pořádně nezaznívá. Každé výročí smlouvy 25 %. A jestli dobře umíme počítat, tak čtvrté výročí mám 100 %. A nebo jak říkám, když splatím víc, tak jen částka, která těch 25 % přesahuje, mi podléhá případné náhradě, kterou jsem povinen platit bance.

Já ukončím tuto problematiku a vrátil bych se k produktům penzijního připojištění, toho třetího pilíře. My jsme tam měli původně důchodové připojištění a životní kapitálové pojištění. Dnes tam přibývá dlouhodobý investiční produkt. Vysvětlil jsem vám, co to je. A ještě tam je důležité zdůraznit, ono to bylo uděláno poslaneckým návrhem a třeba ani mí kolegové v práci to nevěděli, je tam možnost pojištění dlouhodobé péče. Takže tam máme najednou čtyři produkty místo dvou.

Jak to vypadá daňově? Daňově to vypadá tak, že penzijní připojištění je dnes státním příspěvkem dotováno, doplňováno státním příspěvkem do výše 1700 Kč měsíčně. Když si to vezmeme na roční částce, tak je to 20 400 Kč ročně. To je maximální částka úložky, z které já dostávám státní příspěvek. Státní příspěvek je 340 Kč na měsíc, což vychází nějaké 4000 za rok. Dnes jsme byli zvyklí, že byla dotována maximální částka 12 000. A když jsme si dělali odečet od základu daně, ta přiznání si děláte i vy, tak jste od celkově uspořené částky odečítali částku podpořenou 12 000. Po této novele budete odečítat částku 20 400. To znamená hodnotu zaplacených splátek do penzijního systému, která je podpořena státem, si nemůžu odečíst ze základu daně. Je to logické, protože bych tam měl podporu dvakrát. Jak říkám, dnes to byla částka 12 000, teď je to částka 20 400. To znamená, že cokoli uspořím za ten rok, tak od toho odečtu 20 400 a zbytek si mohu odečíst. A mohu si to odečíst do výše 48 000.

Co je důležité, abyste dostali maximální odečet 48 000, musíte k té částce připočíst 20 400. To je to, co je podporované státem. To znamená, že vy spoříte nad částku podporovanou státem. A částka nad rámec podporovaný státem je částkou, o kterou můžete snížit základ daně. Takže jestli můžu základ daně snížit ročně o 48 000 a musím z té částky, co naspořím, odečítat 20 400, tak pro vás je aktuálně nejlepší roční spoření 24 000 plus 48 000, což je 68 400. To znamená, pokud celkově naspořím 68 400, dostávám se na maximální možný daňový odpočet, což je těch 48 000.

Jak je to u důchodů?

U důchodů je to tak, že v okamžiku, kdy je vám přiznán starobní důchod, nikoli vyplácen, přiznán starobní důchod, máte nárok pořád na daňový odečet, ale nemáte nárok na státní podporu. Tzn. těch 340 Kč maximálně měsíčně důchodce nemůže dostat v okamžiku, kdy mu byl přiznán starobní důchod. Tím, že nemůže dostat tento státní příspěvek, celou částku, kterou zaplatí do výše 48 tisíc, si může odečíst od základu daně. On to nemusí snižovat o těch 20 400. Protože nic mu stát nedal, nic mu stát nepřispěl.

Tady je i v této věci důchodu důležité vědět, že byť ten důchodce už nemá nárok na ten státní příspěvek, třeba mu ten důchod není vyplácen, on dále pracuje, celou částku na rozdíl od těch, co důchod přiznaný nemají, může odečítat od základu daně. Samozřejmě podstatné je, že musí mít nějakou daň, aby to měl z čeho odečíst, to znamená, že musí být pracovně činný.

K těm důchodům, ještě proč se tam nepracuje s pojmem... (Senátorovi je nabídnuta voda.) Ano, je to na místě. Děkuji. Proč se nepracuje s pojmem vyplacený důchod, protože důchody lze vyplácet zpětně. Důchody lze vyplácením přerušit, pak zpětně si vlastně o tu částku požádat. V okamžiku, kdy by někdo neměl vyplácen důchod, neměl nárok, jak to teď říká zákon, na státní podporu, je všechno v pořádku. Ale v okamžiku, kdy by neměl vyplácen důchod a měl nárok na státní podporu, pak dodatečně ten důchod dostal, tak to v podstatě systém není schopný zkontrolovat. Stát by dotoval vlastně něco, co není smyslem a účelem, protože smyslem a účelem není dotovat spoření důchodců, ale lidí v činném pracovním procesu, na ten budoucí důchod. Není důvod vyplácet důchodcům státní příspěvek, protože oni už v tom důchodu jsou.

Děkuji za vodu a děkuji za pozornost. To je asi tak všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Případně osobně jsem připraven na zodpovězení jakýchkoli dotazů.