Děkuji, vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové. V České republice podléhá exekuci asi 750 000 občanů. A je uplatňováno zhruba něco kolem 5 milionů exekucí.

Já myslím, že všichni jsme si vědomi toho, že tato situace představuje pro Českou republiku velmi vážný problém, který není jen otázkou vztahů mezi dlužníky a věřiteli, ale že je to problém, který má vážné socioekonomické dopady, jehož náklady vlastně nese celá společnost.

Já si dovolím tvrdit, že pocit bezvýchodnosti životní situace a frustrace statisíců lidí v exekucí v konečném důsledku také ohrožuje celý systém a demokracii jako takovou. Samozřejmě vyvstává otázka, zda situace, v níž se nacházíme, je normální. A zda je normální, aby téměř každý dvanáctý občan ČR byl v exekuci. V některých oblastech ČR je tato situace ještě horší. A já jsem přesvědčen, že to prostě normální není. Já souhlasím s tím, že je mezi námi mnoho občanů, kteří zneužívají důvěry jiných. Že je mnoho takových občanů, kteří záměrně neplní své závazky, nesplácí své dluhy a jejich programem je žít na úkor druhých. A na ty musí nepochybně dopadnout ruka zákona a ruka exekutora. Jak zde už bylo řečeno, dluhy se prostě mají platit. Ale příběh té hluboké exekuční, já bych to nazval epidemií, v ČR však nelze vysvětlit tak jednoduše a je poněkud odlišný. Není totiž výsledkem pouze a jedině záměrného poškozování věřitelů ze strany obrovské masy zadlužených občanů. Já jsem přesvědčen, že je bohužel také výsledkem selhání státu a bohužel také selháním politické reprezentace.

Je důsledkem určité nenasytnosti a systémového zneužívání moci, které buď politici v minulosti nedokázali zastavit, nebo ho někteří dokonce záměrně podporovali, aby na něm vydělali.

A tak se stalo, že místo zavedení a hledání způsobů, jak posílit spravedlnost ve vztazích mezi dlužníky a věřiteli, tak se před 20 lety v ČR nastartoval nekontrolovaný půjčkový a exekuční klondajk, který rozjel obchod s chudobou. Mohli jsme být svědky nemorálního a často i protiprávního byznysu, který se zakládal na ožebračování slabších lidí. A to kyselé ovoce bohužel sklízíme až dodnes. Já uvedu podstatu a některé příklady, které v tom systému byly a jsou příčinou těch problémů. Zaprvé jsou to neregulované nebo byly to neregulované drobné půjčky poskytované za nemorálních smluvních podmínek. Byla zde minimální zákonná regulace nebankovního sektoru a právní vakuum v oblasti drobných půjček umožnily nebankovním společnostem rozvinout neférové, nebo často přímo protiprávní praktiky, jejichž cílem bylo maximalizovat zisk ze selhání klienta.

Dalším systémovým problémem bylo obcházení soudů prostřednictvím rozhodčího řízení a jiných institutů. To trvalo do prosince 2016. Výsledkem je, že dnes se potýkáme s 200-300 tisíci protiprávních exekucí nařízených na základě nicotného rozhodčího nálezu. Další hluboký nešvar představovaly zcela nepřiměřené odměny za právní úkony exekucí.

V tomto případě jsem přesvědčen o tom, že to byl opět stát, který zakotvil vysoké paušální odměny za právní úkony procesu vymáhání pohledávek. A tyto odměny motivovaly advokáty k účasti na takzvaných formulářových žalobách, které jim umožnily získávat vysoké odměny za malé dlužné částky. Tím také zainteresovali advokáty v organizovaném obchodu s bagatelními dluhy.

Takže zatímco v Německu odměna za pohledávku v přepočtu asi 200 korun byla pro advokáta a exekutora celkem 3 000 korun. U nás to bylo tak, že mezi lety 2006-2012 to byla částka téměř 20 000 korun. Ten nepoměr je opravdu, řekl bych, až skandální. A problémem, který trvá dodnes, je, podle mého názoru, volný trh s exekucemi. Privatizace výkonu státní moci v oblasti exekučního vymáhání vedla bohužel ke vzniku a vede ke vzniku klientelistických vazeb. A celý proces, od vzniku pohledávek k jejich vymáhání, se mohl realizovat prakticky bez jakékoliv přímé kontroly státu.

A celý tento systém dosáhl takové podoby, až absurdní podoby, že z dluhu 1 koruna mohla vzniknout promyšlenými postupy ze strany obchodníků s chudobou dluh až 21 000 korun. 21 000 korun z 1 koruny. A já bych tady mohl těch případů masivního zneužívání systému, které způsobily propad mnoha lidí do dluhových pastí, mohl jmenovat ještě více, ale nechci tím zatěžovat. Já uvedu jen 2 údaje. 30 % exekucí je vedeno pro pohledávky do 2 000 korun. 50 % exekucí pro pohledávky do 10 000 korun. To znamená, že 80 % exekucí je vedeno pro pohledávky, které nepřevyšujíc částku 10 000 korun. A je tedy možné říct, že velká část exekucí se týká bagatelních pohledávek. A hovořím-li o té exekuční epidemii, myslím, že je také třeba zmínit, že situace, a je třeba to poctivě přiznat, že situace se od roku 2016 začala v jistých ohledech zlepšovat. Část politické reprezentace si uvědomila, že už není možné nad situací zavírat oči. A řad problematických oblastí, které jsem před chvílí vyjmenoval, že začala legislativně řešit. A byly přijaty potřebné zákony k tomu, aby se problém zlepšil. A také konkrétním výrazem těchto snah je i ta dnešní novela exekučního řádu, která právě leží před námi. Jak už zde bylo řečeno, návrh zákona přináší řadu pozitivních změn a snaží se řešit neuralgické momenty té exekuční epidemie.

Já nyní zmíním jen některou kritiku. Já se domnívám, že její ambice byly vyšší. A bohužel, podle mého názoru, zůstaly na půl cesty. Neobsahuje totiž důležitý princip – jeden dlužník, jeden exekutor. A tento princip dokonce uvádí vláda ve svém programovém prohlášení. Dovolte, abych citoval z tohoto prohlášení:

„V exekuční oblasti zvážíme vhodnost a proveditelnost alternativ umožňujících zavedení principu jeden dlužní, jeden exekutor, jako je teritorialita exekutorů nebo všech exekucí proti témuž povinnému u jednoho exekutora.“

Bohužel z vládního návrhu však byl tento princip při průchodu sněmovnou odstraněn. Jako bychom už to někde viděli? Vláda slibuje, ale její poslanci dělají pravý opak. Já myslím, a to je zřejmé, že na problematiku teritoriality exekutorů nebo toho principu, který jsem zmínil, chcete-li i volného výběru exekutorů, můžeme mít různý pohled. Podle mého názoru má být vztah exekutora k věřiteli a dlužníkovi v zájmu spravedlivého rozhodování vyrovnaný.

Soudní exekutor je úřední osobou, do jejíž rukou je svěřen výkon státní moci. A při výkonu exekutorské činnosti exekutor vystupuje nikoliv jako soukromoprávní subjekt, ale vystupuje jako pověřenec státu, vykonávající veřejnou moc. A je povinen exekutorskou činnost vykonávat nezávisle, nestranně a spravedlivě.