Milé kolegyně a vážení kolegové, senátoři, paní předsedající, pane ministře.

Pokusím se tu debatu uchopit z trošku jiného konce, abych tady nastolil trošku jiný jaksi zájem. Jenom bych se na začátek úplně zeptal, omezení zdravotní péče, jestli byste potom mohl říct. Jak si představujeme to omezení jenom na akutní péči a popřípadě jak potom z toho ven? Protože to už trvá velmi dlouho a bude to velmi těžké. Tak jestli máte nějakou představu o tom, jak se vrátit zpátky k neakutním věcem, protože národ tím trpí také velmi nepřímo, i když to není v souvislosti s koronavirem bezprostředně, ale vztah to má. Dovolil bych si vám vysvětlit, před rokem jsem tady řekl, to byl takový první bouřlivý Senát během toho, co vypukla koronavirová krize, a mluvili jsme tady ještě s Pavlem Fischerem a s panem předsedou a bylo vás hodně, o tom, že nejsou respirátory atd. Řekl jsem tam, že pan premiér svým sebestředným chováním ohrozil 10 milionů obyvatel včetně tedy těch 30 % svých voličů. A po roce utekl rok a mám pocit, že mohu tvrdit v podstatě to stejné.

To bylo mnoho selhání během roku, koneckonců během těch uplynulých hodin debat jsme o tom mluvili, a v plné nahotě se obnažilo to, co mnozí z nás jenom tušili nebo tuší. Tady kterýsi kolega přede mnou mluvil o manželském problému a manželském selhání, ale chci říct, že to není manželské selhání, není to manželským problémem, ale je to poruchou osobnosti. Ta pravděpodobná porucha osobnosti přesně sedí do toho, co kolega, o kterém se ještě zmíním, označuje jako syndrom mocenské pýchy.

Dokonce ty poruchy osobnosti rozlišuje i mezinárodní kvalifikace nemocí z roku 1992 užívaná v Evropě, a to je taková situace jako při poruchách osobnosti, nabývaly běžně kdysi lidského chování nějaké krajní, případně karikované podoby. Je to soustavné a trvale špatně ovlivnitelné, neovlivnitelné rysy chování a prožívání, je to v podstatě ve stejných stálých uskupeních. Afektivní labilita, nepřiměřená citová odpověď na podnět, podrážděnost, propukání zlosti, egocentrismus, biocentrismus, pohrdání okolím, využívání ostatních lidí, neodpovědnost ve vztahu k ostatním druhým lidem, podléhání okamžitým nápadům a podnětům, bezohlednost, snadná ovlivnitelnost nebo podezíravost. Typ této poruchy osobnosti je nazýván od roku 1996 deprivanty, jsou to sociálně úspěšní a přizpůsobení psychopati. Zdůrazňuji tedy tu věc, tehdy termín použil pan kolega Šilar, toto označení. Psychopatie není nemoc, ani porucha osobnosti, ale vypadá, že ze všech průzkumů, co prochází, že tento druh psychopatie není onemocnění, ani poruchou osobnosti, ale spíš životní strategie, která pravděpodobně má revoluční pozadí. Možná, že je to život, že je to životní strategie.

Tady potom dál. Zase následující vlastností je tady určitá v té kapitolce, kterou jsem namnožil a nechám na recepci, jestli si chcete vzít, tak si vezměte a přečtěte si to podrobněji, protože se dozvíte o lidech, vrtalo vám to hlavou, jejich chování dlouho, tak se dozvíte mnoho. Z následujících vlastností např. si může člověk odpovědět na otázku, jestli ten dotyčný člověk má třeba takové příznaky jako lhostejnost k utrpení druhých lidí a nedostatek empatie, vychytralost věnovaná uchopení a rozšiřování vlastní moci, vyhledávání obětních beránků, to si myslím, že za posledního půl roku jsme víc než mnohokrát viděli, ale ještě uvidíme, přenášení viny a odpovědnosti za těžkosti na vybrané lidi a jejich skupiny, ty jsou vybírány k tomuto účelu jako cíl, také zase další příznak.

Závislost na moci, jako by ta moc byla droga, korupce mocí, na druhých lidech vyžadovaná naprostá závislost na vlastní moci osobnosti, a ti druzí lidé se musí stáhnout s ledy, nemohou počítat s tím, že už přerostli. Důkaz na symboliku čistoty vůči nečistotě, svatosti vůči nevíře, vyvolenosti vůči zatracení, naprosté pohrdání životy a osudy druhých lidí, tím, že jsou tito lidé vystavováni v přiměřeném nebezpečí. Jakmile jde o osobní zájem nebo o nějakou příležitost, tak je tam ztráta svědomí. Jedinou slastí alfou a omegou života toho jedince je moc, nejsou to peníze, ale moc. No, úplně k tomu syndromu mocenské pýchy, tady je zajímavé to, že v roce 2006 a potom v časopise the Brain, to popsal sir Owen, americký senátor a psychiatr, protože jak se tam potom ještě zmiňuje, tak některé z těch politiků dodnes zná, společně ještě s panem psychiatrem Davidsonem v roce 2009, a vypsali 14 příznaků, které bych jenom některé dovedl říct.

Důležité je, že pro tuto poruchu, syndrom mocenské pýchy, tuto mocenskou závislost, je nutné, aby dotyčný aspoň tři kritéria splnil, je jich tedy 14, pokusím se přečíst jenom některé, ale identifikace s národem, že jedinec považuje jejich a své zájmy takového stupně, že jedinec považuje jejich a své zájmy a perspektivy za totožné. Čili já jsem národ, a to, co potřebuje národ, tak to je totožné, co nepotřebuji já. Sklon mluvit ve 3. osobě, a sklon užívat plurál. Důležitý znak je neotřesitelná víra, že mě jakýkoli soud ospravedlní na světě, neklid, nesoustředěnost, vznětlivost, pocit morální odpovědnosti všeho co dělají, je u těchto lidí mohutný. Umožňuje jim uhýbat před potřebou rozvahy, zdali postup, který prosazují prakticky, co to bude stát, nebo jaký bude jeho výsledek.

Z oblasti poruchy osobnosti jiné je to narcistický sklon. Prvotně chápat svět jako...