Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a vážení kolegové. Z předešlých mých vystoupení zde v tomto sále o mně jistě víte, že podporuji každý zákon či směrnici, které směřují ke zlepšení stavu životního prostředí.
No, co se týče této směrnice, nejsem tak zcela úplně nadšen a chtěl bych tady říci, proč. Tato směrnice jistě má svá určitá pozitiva, ať už je to zákazem nebo omezením některých plastových výrobků, protože zaplať pánbůh za každé kilo plastu, ze kterého se nic nevyrobí a tím pádem z něj nevznikne žádný odpad.
Zaplaťpánbůh za opatření kolem lovných zařízení. To je všechno v pořádku. Zaplaťpánbůh i za zajištění sběru 90 procent jednorázových plastových odpadů do roku 2025. Tak, to jsou ta pozitiva. Tady to moje nadšení končí a teď bych hovořil o věcech, které bych ve směrnici rád viděl, ale které jsem tam nenašel. Co se týče sběru jednorázových plastových nápojových obalů, tzn. 90 procent sběru, tak určitě je to krok správným směrem, ale toto opatření by mělo být doplněno konkrétní kvantitativní a časovou povinností recyklace těchto obalů a jejich přepracováním na nové výrobky. Jinak bude nadále větší či menší část těchto plastových odpadů zejména netříděných mířit do třetího světa. Víceméně o tom tady mluvil i kolega Vystrčil prostřednictvím pana předsedajícího. Už recyklace, resp. tlak na větší recyklaci už by byl důvodný jen proto, že recyklace nápojových obalů, které jsou převážně z materiálu polyetylen, tedy ftalát, nečiní velké obtíže. Po vytřídění, očištění, rozemletí na tzv. flakesy, které lze rozdělit podle zbarvení, a dále je zpracovat na vlákna nebo fólie, případně znovu i na plastové lahve. To znamená, že to zpracování není velkým problémem. Potom samozřejmě problémem je použití tohoto odpadu, protože má to omezení, že z tohoto recyklovaného odpadu už se nesmí vyrábět lahve na potravinářské použití, takže může být použito pouze pro využití technické. Nicméně začínají se rozpracovávat metody například metodou hydrolýzy, kdy recyklačním produktem toho odpadu z plastových PET lahví je čistá kyselina tereftalová, to znamená ta chemická výchozí surovina, ze které se lahve vyrábějí, a pak samozřejmě z této suroviny se mohou vyrábět i lahve nebo výrobky pro potravinářské použití. Proto si myslím, že by bylo vhodné ve směrnici nějak konkrétně podpořit nejen samotný ambiciózní cíl 90 % sběru, ale celý řetězec opatření od smysluplné nabídky zpětného odběru až ke zpracování odpadu na surovinu a využití suroviny na nové výrobky. Tolik tedy k jedné části směrnice.
Další má úvaha směřuje spíš k celkovému využití plastových odpadů. Jak tady již bylo také zmíněno, tak před půl rokem jsme projednávali evropskou strategii pro plasty v oběhovém hospodářství a očekával jsem tak trochu, že tato směrnice si osvojí některé konkrétní aplikace této strategie, ale bohužel zůstala na půli cesty. Jenom dvě fakta, která jsou uvedená v podkladových materiálech Evropské směrnice, a sice ta, že v celosvětovém měřítku skončí každoročně v oceánech kolem 10 mil. tun plastů, což je cca 3 % celosvětové výroby, a že v EU se dostane do oceánu každý rok 150 – 500 000 tun plastového odpadu. Kladu si proto otázku, jestli významnou částí těchto milionů tun a největším nebezpečím pro světová moře je opravdu skupina výrobků, která je vyjmenována v této směrnici, kterou tady projednáváme, a obávám se, že tomu tak není. Udělám jenom malou odbočku. Navíc si myslím, že ČR nepřispívá ke znečišťování moří odpady uvedenými v této směrnici, že talíře, příbory a další plastový odpad končí u nás v komunálním odpadu a následně na skládce nebo ve spalovně. Ty jiné typy odpadů, ubrousků apod. končí, pokud jsou odloženy do kanalizace, což je samozřejmě úplně špatně, tak končí v čistírnách odpadních vod. Stejně tak většina nápojových plastových lahví končí buď v separovaném sběru nebo v komunálním odpadu. To znamená na skládce nebo ve spalovně potom. Samozřejmě skládkování plastů není ten správný konec životního cyklu pro tuto energeticky využitelnou surovinu, ale myslím si, že postupné zdražování poplatků za ukládání na skládku jistě přispěje k nasměrování nerecyklovatelného odpadu do spaloven. I když samozřejmě existuje tady malý háček, a sice že kapacita spaloven je již dnes na nějaké úrovni vytížení a samozřejmě výstavba nových spaloven naráží na odpor obyvatel, kteří žijí v okolí. Proto si myslím, že jediným příspěvkem ČR ke znečišťování světových moří by mohl být vývoz plastových odpadů, resp. vývoz nezpracovatelných plastových odpadů do třetích zemí, kde by následně mohl v moři končit. A chci věřit tomu, že ministerstvo životního prostředí takový vývoz nedopouští a že tedy v tomto směru můžeme mít čisté svědomí. Možná bych zopakoval otázku na pana ministra, jak jsme na tom právě s vývozem nezpracovatelných plastových odpadů do třetích zemí, jestli skutečně tam něco vyvážíme, případně tolik. Neumím úplně posoudit, jak čisté svědomí mají ostatní státy EU, ale domnívám se, že jestliže chce EU pro snížení množství plastových odpadů v moři udělat něco zásadního, měla by svoji aktivitu nasměrovat k postupnému omezování jejich vývozu z EU a nikoliv k parciálním omezováním výroby jednotlivých plastových výrobků, které navíc v celkovém objemu tohoto odpadu tvoří jeho marginální množství. Ono je takovým paradoxem, že zatím zásadní restrikce vývozu plastových odpadů tak provedla Čína, kdy nedávno zakázala mnoho druhů, víceméně téměř všechen plastový odpad dovážet, ovšem zákaz dovozu do Číny měl za následek pouhou změnu destinace vývozu, a nově je tak netříděný plastový odpad vyvážen do Vietnamu, Thajska či Malajsie, které se postupně stávají skládkou nejen Evropy, ale i Spojených států. Postupné omezování vývozů odpadů plastových z EU by tak vytvářelo tlak na snižování výroby a používání plastu a zejména na budování recyklačních a zpracovacích kapacit v zemích EU, kde se v současnosti recykluje pouhých 9 % plastových odpadů. A v tomto tlaku a v rozšiřování recyklační základny vidím skutečně asi hlavní cíl a hlavní způsob toho, jak se s plastovými odpady vypořádat. Samozřejmě jsou i ty dílčí způsoby, to znamená omezení některých výrobků navrhuje tato směrnice, nicméně tento způsob považuji za parciální a skutečně recyklace a následně výrobu výrobků z tohoto recyklovaného materiálu považuji za zásadní věc, která omezí vývoz plastu do třetích zemí. Takže se vrátím s resumé k této směrnici. Dle mého názoru je směrnice málo ambiciózní, řeší pouze minimální segment plastových odpadů, neřeší recyklaci a zejména neřeší asi největší problém v podílu zemí EU na znečišťování světových moří, kterým je vývoz plastového odpadu do třetích zemí. Děkuji za pozornost.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV